Konečně je konec školního roku. Tak jsem se těch prázdnin přece jenom dočkal. Nemám rád školu. Přijde mi v mnoha směrech zbytečná. Nejvíce zbytečným a nesmyslným předmětem je matematika. K čemu vlastně je? K ničemu. Spočítat kolik mám knih doma v knihovně dokážu a nepotřbuji k tomu žádné rovnice, nebo odmocniny či zlomky. Navíc stejně je to všechno jenom jeden velký lidský výmysl. Čísla. Na co je umět sčítat nebo násobit, když ani neexistují? Bohužel se matematice ve škole nevyhnu.
Má matka stále žije v domnění, že mám školu rád a baví mě. To že nepropadám, přece neznamená, že mám školu rád, nebo by mě snad bavila. Jediný předmět, který má pro mne smysl je výtvarná výchova a možná i literatura. Rád čtu, ale ještě raději kreslím, nebo maluji. Každopádně, pro mě škola vůbec nic neznamená.
Spolužáci se semnou nebaví, nebo spíš já s nimi ne. I když oni by možná chtěli. Dívky mne nezajímají, nevím co na nich ostatní tolik kluci vidí. Ostatně ani chlapci mě nezajímají, nejsem homosexuál. Můj otec mi tvrdí, že to časem přijde, a nakonec se mi stejně nějaké to děvče zalíbí. Pochybuji. Je mi už šestnáct let, devadesát procent stejně starých kluků, už v někom našlo zalíbení. Hold navždycky zůstanu sám, i tak se dá žít.
ČTEŠ
Život Po Životě
Fiksi UmumCo se stane když zemřeme? Co je po smrti? K čemu je vůbec život? Tyhle otázky si kladu den, co den. Jednou na ně odpověď dostanu, ale já jí chci hned.
