Na výlohu zvenčí bubnovaly dešťové kapky. Lisa naklonila hlavu ke straně a zaposlouchala se. Zbožňovala déšť. Díky němu se vždycky svět na nějakou dobu pročistil. Všechno se uklidnilo, ztišilo a ponořilo do harmonie. Navíc nic nedokázalo potěšit Lisu víc, než procházka v přírodě provoněné deštěm.
Přehodila si přes ramena své husté zrzavé vlasy, které se kroutily v neposedných kudrlinkách a podívala se ven. Po ulici spěchalo několik lidí, aby se někde schovali před deštěm, ačkoliv Lisa by nejraději vyběhla přímo na náměstí a pod tmavnoucím letním večerním nebem rozpřáhla ruce, nastavila tvář dešti a točila se dokola. Jenže neměla občas ani odvahu si u pokladny koupit lístek do kina, takže pochybovala, že by kdy měla odvahu na dovádění v dešti před očima desítek kolemjdoucích.
Sklonila pohled od výhledu ven a zaměřila ho na bílé a dokonale hladké bílé oblázky. Měla je vyskládané v misce přímo na pultu, ačkoliv bílá nepatřila mezi její oblíbené barvy. Proti tmavé dřevěné desce ale tvořily dokonalý kontrast a při pohledu na ně vždycky cítila zvláštní klid. Teď, když svět za okny omýval déšť a rychleji se stmívalo, si nemohla pomoct a po kamíncích přejela rukou.
Pod prsty cítila hladký povrch howlitu. Musela se usmát, když jí došlo, že za chvíli bude zavírat a pak bude moct zajít do čajovny a projít se po večerním, deštěm omytém městě. Ačkoliv to byly jen maličkosti, Lisa se na tyhle okamžiky těšila a milovala je. A howlity pod jejími prsty jí jen přidávaly na dobré náladě.
Avšak v okamžiku, kdy pomalu zvedala hlavu, aby došla po klíče, stáhla rolety a zamknula dveře, někdo vešel dovnitř.
ČTEŠ
Jak (ne)prodat své srdce
Short StoryNikdy nebylo snadné vykročit z řady a žít po svém. Lisa, převážně uzavřená introvertka s problémem komunikovat s lidmi, vyjadřovat své názory před ostatními a vlastním pohledem na svět, o tom ví své. Proto je pro ni zcela ideální prodávat kameny a k...
