kam voda nedosáhne [𝓜𝓪𝓻𝓪𝓾𝓭𝓮𝓻𝓼 𝓕𝓪𝓷𝓯𝓲𝓬]

Prolog

únor 1980

Ozvalo se těžké zaklepání na dveře. Narcisa Blacková, teď už Malfoyová byla vychovaná v chladné a odtažité rodině, ale tohle sídlo, které patřilo odnepaměti rodině Malfoyových mělo své osobní kouzlo. Zdi zdobené mramorem a těžkým stříbrem se zdáli být pod svou čistotou až průhledné, skoro jako by se jeden díval do lesní studánky.

Rozhodnutá klepání přejít bez odezvy se vrátila ke své knize. Ta ale doopravdy nepoutala její myšlenky. Ty byly vzdálené na míle daleko od této etické knihy, kterou četla spíše z povinnosti, než z chtíče. Části přemítala, jestli už o to, že něco opravdu chce, nepřišla. Dny jí přicházeli a odcházeli přímo před očima, ale ona stále stála na místě a zůstala. Čas je tak zvláštní a zbytečná věc.

Znovu ten zvuk. A dětský pláč. Světlovláska se zvedla ze svého místa na obřím hedvábném křesle a přešla pokoj ke kolébce. Ležel tam malý baculatý klučík se světlou krátkou kšticí, kterou zdědil po svém otci. Jeho oči však Narcisa poznávala velmi dobře, sama je vídala pokaždé když prohlédla do zrcadla. Byl to odkaz rodiny Blacků: šedé oči podobné staženému nebi před bouří. Naháněly hrůzu, protože v nich bylo něco nezkrotného současné s šíleností a zastíranou pokorou.

Další rána na dveře. Odněkud se přiřítil domácí skřítek a uctivě se uklonil. „ Přeje si má paní abych otevřel tomu neznámému?" zeptal se pisklavým hlasem. Byl tak vyzáblý, že jeho kosti byly obaleny jeho kůží a to bylo vše, co jeho osoba představovala. Na sobě jen kus hrubé pytloviny, která mu sahala někam k jeho nízkým kolenům.

I rodina Blacků jich měla spoustu, služebníků s úctou k jejich čistokrevné rodině. Narcisa je vídala odmalička, ale nikdy pro ni neznamenaly více, než skutečně byli: služební, co jí splní o co si jen požádá.

Narcisa nasadila ledový výraz, pozvedla pohrdavě hlavou a jen jemně zavrtěla hlavou. Její manžel byl zrovna pryč, vyřizoval něco důležitého na ministerstvu. Od té doby, co se vmísil do války a přidal se na stranu pána Zla není moc času doma a proto jeho žena musí často být v domě sama jen se svým novorozeným synem a pár služebníky.

Přistoupila k velkým dveřím. Byli vyřezaný z dubového dřeva, ale byl ozdoben onyxovými rytinami, které vytvářely velké obrazce. Tah nahoru, do strany, dolů. Tvořily vír, ve kterém se lze snadno ztratit. Už od první chvíle je Narcisa obdivovala.

„ Kdo je tam?" křikla chladně. Ať už je tam kdokoliv, může si přece jen jít pro jejího syna. A to nedovolí.

„ Cissy..." ozve se slabý unavený hlas.

Zná ho. Ten hlas zná. Zní sice jinak, než si ho pamatuje, ale nikdo jiný to být nemůže. Ale i přesto to není možné. Vždyť má být mrtvý, je nezvěstný už přes měsíc...

Narcisa rychle ukáže skřítkům, aby otevřeli dveře. Ti se okamžitě rozběhnou, aby společnými silami odemkli ten majestátní zázrak.

Venku, ačkoli je tma, opravdu stojí on. Tmavé vlasy mu spadají do obličeje a jeho obličej ozařuje světlo zevnitř domu. Má propadlé tváře a je bledší než obvykle. Zvláštní na tom je, že i přes všechno je stále pohledný. Na ramenou má přehozený lehký kabát, který má na sobě již jemnou pokrývku sněhu. Jeho oči jsou asi to jediné co se nezměnilo. Šedé bouřkové mraky z nichž bude co nevidět pršet, stejné jako Narcisa. Odkaz Blacků...

„ Nechte nás." nařídí skřítkům. Ti se rychle spakují a zalezou zpět odkud přišli. Ne že by světlovlasá kouzelnice věděla, kde mají své komory.