Rozpolcená duše

Zamrznutí systému

Někdy mám chuť to ukončit, to jsou ty momenty, kdy mělce dýchám, moc nemluvím, jen ve svých myšlenkách bloudím. Jak víla bludička, co vábí lidi do kouzelných pastí, jenž je navždy ukončí.

Někdy si tak přijdu, že jen kopu kolem sebe, a snažím se pomáhat, i když lidi pak často něco skolí. Ať jsou nemoci, moje slova, co mi vylétnou z pusy jak cizinci, co správnou cestu nemůžou najít, výkyvy nálad co každý úsměv uhasí. A nebo jen jsem, moje přítomnost změní den v noc, a já se cítím jak chyba v systému, co nemá na tomhle světě podstatu.

A důvod proč tady pořád jsem, žiju v naději, žiju v představě, že jsme si souzeni, a že tohle je jen přechodný stav, k tomu co si každičká má část zaslouží. Ale to jsou jen lži. Mám pocit, nutkavý, hladově zoufalý, že to co si myslím je jen iluze, že život krásou oplývá tak maximálně v jiném světě, zvaný dimenze. Že to co dělá mě tou chybou v systému, je méněcenost, kterou mi denodenně ukazují, mojí drazí.

Rodina, jenž mě má za vola, a taky kamarádi co by mě, kdyby mohli, vyměnili tuze rádi. A i tak, tu jsem, píšu a bojuju, za budoucnost, která je jen má ubohá malinká domněnka.

Chci od života víc, víc upřímných lidí, co mi budou říkat, že život za tu proradnou bolest stojí. Že ten jed co lidská populace vypouští se dá vyléčiti, jenže tu jizvu nic nezahojí, bude vždy, nepomůžou plastické operace ani lasery, nikdy tak docela nezmizí, není jak jizvy na uzonkém zápěstí.

Je to na srdci, v místě kam nedosáhnou, žádné lékařské potřeby. A ona tam zůstane, bude tam dokud nezemřeš, je jen na tobě kdy to bude, za minutu, hodinu, měsíc, nebo pokud to necháš osudu a zemřeš na rakovinou, bouračku, nebo ve spánku, tiše dojdeš k bohu či satanu svému.

A pak se rozplyne, spálí v krematoriu, kde popel z ní zůstane, to už se však nebudeš moct radovat, protože s jizvou odejde i šedá kůra mozková. To je to tajemství života, které se ta často proklíná. Rozdíl je podstatný, když na vět přicházíš, rodiče tleskají, pokud již neumřeli, až příliš brzy.

Ale když umíráš...Odejdeš sám, bez lidské duše, dál jen dál do samoty. Tvá aura zhasíná, nic tě už netrápí, vzpomínáš cos chtěl prožít a pak upadněš, vzduch z plic naposledy vydechneš a bez větších scén a kulis do nebe odlítneš.

-znežití