Rozpolcená duše

Mor

Znám se, znám je? Ptám se stále do kola, až dochází mi zas slova. Nikdo neukáže pravou tvář, když může mít tu iluzi co vyhovuje vám. Lidi lžou a berou, energii, jedno kterou. Usmívaj se, a pak klejou, o vás neveselý kecy melou.

Se vší upřímnosti tvrdím, že se stále točím v kruzích, hledám víru v lidstvo, které naději ztratilo, v momentě, kdy první dítě na svět přišlo.

Dá se to brát jako přirozenost lidí, že soudí, kopou kolem sebe a pak je lítostivé myšlenky ničí.

Stěžují si na osud, tvrdí, že maj mít dobrou karmu, ale ruku na srdce, zaslouží si všechno, vše. Za to co komu udělali, kolik slz vyvolali a stejně jsou pořád tady. Možná by se měli zakopat, službu světu udělat.

Ale ne, oni jsou ty oběti, života, vlády, vší tý zoufalý snahy. Nedokážou pravdu říct, to je ta fáze o které potají v noci sníš. Ale všichni jsme vlastně stejní, nevěříme nikomu, protože víme o čem smýšlíme, a jaké činy děláme. Všichni jsme stejní, i když připustit si to je nedostatek, který v ubohosti lidstva tkví.

Kolik z nás svou pravou tvář zná, a kdo si osobnost utváří, zatímco ostatním životy rozhází. Vedeme boje, které nikdo nevidí, jsou totiž jen v naší hlavě. Neustálá dilemata o tom, zda jsme ti hodní nebo zlý, zdraví či chorobně nemocní.

Nikdo není ztělesnění zlo, jsou však lidí co jsou jako potkani. V kanálu tiše sedí, a když vylezou tak zuby neurvale cení a jejich oči prázdně hledí. Nikdo nejsme dokonalí, avšak nikdo není zcela dobrý.

Jsou tu ti co prošli peklem, avšak stále bojují se zlem ve své hlavě. Ti co si to nezaslouží na hřbitově často končí, když je vidíš a kytku pokládáš, čteš to jméno a vzpomínáš, vzpomneš si na dobré, nevíš však že bylo i to zlé.

A proto se odpouští, jsme jen lidi, co jsou na něčem závislí, alkohol, drogy, nikotin či jen láska a milá slova, která posloucháme abychom nešli si hodit provaz. Děláme činy, kterých litujeme a i tak se jich znovu dopouštíme.

A to je ten koloběh života, stejně všichni půjdem do pekla.

- globalita