| DON'T LEAVE ME ALONE | VERCETTI CG

6.

„Adriane?"
„Ahoj" řekl můj bývalý přítel s menším úsměvem a uslzenýma očima.
„Co tady sakra chceš?"
„Víš, chybíš mi. Přišel jsem se ti ještě jednou omluvit za to, co jsem udělal."
„To je od tebe sice převelice milý, ale já o tvoji omluvu absolutně nestojím. Sbal se a jdi pryč, nechci tě tady." řekla jsem mu se zlostí v očích a chystala se mu zabouchnout dveře před obličejem. No to by nebyl on, kdyby se nechal odbít tak snadno, že? V zavírání dveří mě totiž zastavila jeho ruka, kterou je zachytil a následně jsem viděla jeho tělo, jak se prodírá dovnitř.
„Adriane, jdi pryč. Nechci tě tu. Vlastně se divím, že máš ještě tu kuráž sem vůbec přijít s omluvou a nějakou podělanou kytkou." řekla jsem mu s ledovým pohledem do očí, když jsem uviděla tu nádhernou omluvnou kytku v jeho ruce. Teda, byla by nádherná, kdyby nebyla od něj a nebyla omluvná.
„Ale notak, já vím, že ti taky chybím. Proč si to prostě nepřiznáš?" řekl ten idiot, kterej ani neumí pochopit význam slov JDI PRYČ.
„Já nemám co si přiznat ty idiote. Podvedl jsi mě s moji sestrou, rozumíš tomu? To je prostě neodpustitelný! Nic ti odpouštět nebudu a už vůbec mi nechybíš! Takze se kurva sbal a vypadni z myho domu ty vypatlanej kreténe." uz jsem to nevydržela a zacala na nej křičet.
Adrian mi chtěl něco odpovědět, ale zastavila ho v tom pěst na jeho obličeji.
Moment, pěst? Cože?!
„Řekla ti, že máš vypadnout ty tupej imbecile, čemu jsi na tom, doprdele, nerozuměl?! Mám ti dát ještě jednu, abys to pochopil?" Začal na něj Dominik křičet hned po ráně pěstí, kterou mu uštědřil již před pár vteřinami. Adrian si to nenechal líbit a hned mu ránu oplatil. Vyjeveně jsem koukala na to, jak se perou a přemýšlela nad tím, kdy Dominik sakra přišel. Ani jsem si ho v tom stresu z Adriana nevšimla. Po nějaké chvíli jsem už to nevydržela a vběhla mezi ně s pokusem zastavit je.
„Tak a dost! Nechte toho!" zakřičela jsem z plných plic a kluci se od sebe odtrhli.
„Ještě jsme spolu neskončily." vyplivl ten idiot naštvaně, když se zvedal ze země a následně odešel zabouchávajíc za sebou dveře od mého bytu. No konečně je pryč.
Budu potom muset Dominikovi poděkovat za záchranu. Když jsem nad ním tak přemýšlela, koukla jsem se přímo na něj. Pomalu vstával ze země a z nosu mu tekla krev, obočí a ret měl roztržené a okolo oka se mu začínala rýsovat nepěkná modřina. Achjo, tohle všechno jen kvůli mě. „Pojď, vydezinfikuju ti ten obličej." řekla jsem mu a odešla směr koupelna. Ze skříňky pod umyvadlem jsem vylovila lékárničku a začala chystat potřebné věci na Dominikovo ošetření. Ten se zatím loudavým krokem došoural ke mně a sedl si na kraj vany.
Vzala jsem do ruky dezinfekci a smutně se na něj podívala. „Teď to asi bude bolet, tak se omlouvám." řekla jsem mu a už jsem mu obličej čistila tamponkem s dezinfekcí. „To bych měl říkat spíš já tobě." neodpustil si sexuální narážku a já v ten moment zrudla. Sakra, doufám, ze si toho nevšimne. „Tady se nám někdo červená." řekl s úšklebkem na tváři.
„Vidím, že ani v takové situaci ti sexuální narážky ničemu nevadí, pane sexuchtivý." vyplázla jsem na něj jazyk a začala se smát. Dominikovi to nedalo a zasmál se taky. Moje práce na jeho obličeji byla v rámci mých lékařských dovedností hotová a já vše potřebné sbalila zpět do lékárničky, kterou jsem následně uklidila zpět na své místo.
„Jsem už hold takovej, bez těch narážek bych to nebyl já. A neříkej, že by sis nedala říct. Já totiž jo, ale jak jsem říkal, na to bude ještě času dost." mrkl na mě a usmál se. Awww, má tak krásnej úsměv.
Úplně, i když neúmyslně, jsem odignorovala jeho poslední větu a vydala se do kuchyně. „Máš hlad? Můžu ti nabídnout těstovinový salát, dělaly ho holky včera a je luxusní." zeptala jsem se ho. „Jasně, dám si moc rád, děkuju." pouze jsem na to kývla na náznak, ze jsem mu rozuměla a podala mu misku plnou té lahůdky. Ani jsem si nestihla nabrat svoji porci a přistála vedle mě do dřezu prázdná miska. On to tak rychle snědl? To je blázen. „Bylo to moc dobrý, dáš mi pak recept prosím? Taky si ho doma někdy ukuchtím."
„Jasně, není problém. Je to vlastně úplně jednoduchý. Máš to hotový za 20 minut."
Řekla jsem mu s úsměvem. Vycítila jsem, že se na mě dívá. Zvedla jsem k němu pohled a všimla si, že je fakt otřesně pomlácenej a to jen kvůli mně.
„Víš Dominiku, chtěla jsem ti poděkovat. Nevím, co by bylo, kdyby ses tu neukázal a nezachránil mě před ním. Opravdu moc děkuju. A je mi líto tvého obličeje, za ten se omlouvám." řekla jsem mu se smutným pohledem. „Nic si z toho nedělej." opáčil mi. „Za pár dni už tam nic mít nebudu a aspoň budu vědět, že jsi v pořádku. Udělal jsem to rád, přece ho nenechám, aby ti něco udělal, je to psychouš."
„Víš vlastně byl úplně jinej. Nevím co se s ním stalo. Jen doufám, že zase nespadl do drog, netahala jsem ho z nich jen pro to, aby začal fetovat znova." svěřila jsem se. Když na to pomyslím, je mi z toho docela smutno. Ale život jde dál, ne?
„Ale to je jedno, nechci to rozebírat, je to minulost. Zdržíš se?" otázala jsem se ho.
„Pokud ti to nebude vadit, tak tu s tebou moc rád ještě nějakou chvíli pobudu." odpověděl na moji předešlou otázku s úsměvem. Ach, asi jsem se do jeho úsměvu zamilovala. Chlapče, tohle mi nedělej. „Vlastně budu moc ráda, když tu zůstaneš. Dáme film?" podala jsem návrh. „Určitě můžem, nemám sebemenší výhradu." odsouhlasil Dominik můj navrh a přešly jsme do obýváku na gauč a zaply telku. Zrovna hrála nějaká strašně nudná komedie, takže jsme to přepnuly. Nakonec jsme to nechali na nějaké blbosti a jen u toho relaxovali. Uvědomila jsem si, že jsem holkám dlouho nenapsala, že žiju, takže jsem vyletěla z gauče a rozběhla se do své ložnice. Mobil ležel na posteli, chňapla jsem ho do svých rukou a napsala jsem holkám, že žiju a žádné znásilnění se nekonalo. Taky, že to byl pěkně náročný den a že jim vše pak řeknu. Klikla jsem na tlačítko odeslat a mobil jsem následně zasunula do kapsy na svých kalhotách. Taky jsem si ze stolu vzala krabičku cigaret s úmyslem jít si zapálit. „Hej Domi? Jdeš na cígo?" zvolala jsem do bytu a čekala na odezvu. „No že váháš! Už se řítím, řitním otvorem se řítím!" vyhrkl ze sebe a se smíchem za mnou doběhl. Začala jsem se smát jeho hlášce, kterou si vypůjčil od jednoho mého oblíbeného streamera. „Ty máš rad Peťana?" zeptala jsem se stále se smíchem. „No jasnačka, vždyť je skvělej, vždycky u něj úplně vypnu." odpověděl mi na moji otázku a já se usmála. „Jo, to je" řekla jsem.
Mezitím jsme se přesunuli k oknu, které jsem otevřela a zapálila si tu smrtící nikotinovou tyčinku. Potáhla jsem štiplavý dým do plic a vydechla. Jak uklidňující. „Kdy jsi vůbec začala kouřit a proč?" zeptal se Dominik. „No, vlastně asi  v 15 letech jsem to občas zkusila a už jsem nepřestala. Vždycky mě to svým způsobem uklidňovalo, víš? Utíkala jsem tak od problémů, na chvíli vypla hlavu." odpověděla jsem mu. „Co ty? Proč jsi začal kouřit a kdy?" taky jsem se zeptala, neboť mě zajímala jeho odpověď.
„Bylo mi taky asi 15. Prostě jsme s kámošema byly venku a jeden z nich přišel s tím, že vzal tátovi krabičku cigaret a jestli to nezkusíme. Všichni jsme řekli, že proč ne, tak jsme to teda zkusili. No, a tím to všechno začalo." dořekl Dominik a já na něj vychrlila otázku, kterou jsem měla v hlavě už od začátku. „Co myslíš tím, že všechno začalo?" zeptala jsem se i přes to, že odpověď jsem znala, ale zajímalo mě, co mi odpoví. „No, víš, nejsem tak hodnej a slušnej. Nevím, kolik toho o mně víš, znáš mě jen ze sociálních sítí. Udělal jsem několik chyb, kterých doteď lituju." řekl mi s ledovým pohledem. „Ale ke mně hodnej jsi, vždyť jsi zmlátil mýho ex jen abys mě ochránil. To je důkaz, že jsi hodný, jen si myslíš, že nejsi. Chyby dělá každý, důležitý je, jestli si tu chybu člověk umí přiznat a poučit se z ní. Měl by sis víc věřit." dořekla jsem svoji myšlenku a típla vyhořelou cigaretu. Dominik se jen usmál a taky cigaretu típl. Nedopalky jsme hodily do popelníku na parapet za oknem, zavřela jsem okno a přesunuly jsme se do obýváku k televizi. Shodly jsme se, že si pustíme hororovky od Peťana na youtube, když v telce nic nedávají. Mezitím, co Dominik nastavoval youtube, já došla do kuchyně pro brambůrky a něco k pití. Nachystala jsem to na stůl v obýváku, podala nám deky na zakrytí a usadila jsem se vedle něj. Takto jsme spolu koukaly, než jsem cítila jeho ruce, kterými mě držel, a prudké pohyby. „Kam to jdeme?" otázala jsem se. „Nesu tě do postele, usnula jsi." usmála jsem se, i když to v té tmě nemohl vidět. Ucítila jsem pod sebou pohodlno a usoudila jsem, že už ležím v posteli. „Děkuju Domi." řekla jsem s úsměvem. „Není zač, dobrou noc princezno, hezky se vyspi." řekl mi a chystal se k odchodu.
„Zůstaň tady se mnou." oznámila jsem mu s nadějí, že opravdu zůstane. „Dobře, ale to se musíš šoupnout, ležíš uprostřed postele a s takovouhle se tam oba nevejdeme." zasmál se a začal se vslékat.
„Budeš mě muset odstrčit, mně se nechce hýbat." zasmála jsem se a hned na to už Dominik lezl jen v boxerkách do postele. Já se teda posunula, i když mi to dalo pěkně zabrat, abysme se bez problémů vešly oba dva. Leželi jsme tudíž obličeji naproti sobě a koukaly si do očí. „Jsi krásná." řekl mi s úsměvem. "To je tou tmou" zasmála jsem se. „Není to tmou, koukám na tebe celou dobu a jsi prostě nádherná." dořekl a posunul se blíž ke mně. „Děkuju, taky nejsi k zahození." ušklíbla jsem se s červenými tvářemi díky jeho komplimentu. Ještě, že je tma a nevidí to. „Dobrou noc Domčo" usmála jsem se a zavřela oči. Poslední, co jsem slyšela byla jeho slova na dobrou noc a následná pusa na čelo.