Věřili jsme, všichni do jednoho...

3. Kapitola

Nevím, jak dlouho tu jsme. 

Nevím, kolik minut či hodin uplynulo od té doby, co jsme se v této krví nasáklé budově rozdělili na dvě skupiny. 

Já, Laura a Dex jsme tvořili jednu z nich, jenže ty jsem nechtěně nechal někde za sebou. 

Nevím, jak dlouho jsem běžel. 

Jediné, co jsem si plně uvědomoval, byla ozvěna pisklavého křiku z opačné strany budovy. May. Její zoufalý křik se mi zaryl pod kůži víc než chuť zvracet. 

Nevím, co mě to napadlo, vyběhnout za ním sám do skoro zchátralého labyrintu chodeb a uliček, zastavit jsem však nedokázal. Ani jsem nechtěl, protože stát někde v tomhle prokletým místě jsem opravdu nehodlal. 

Míjel jsem několik tmavě zbarvených kaluží, a i přes to že asi vím, o jakou tekutinu šlo, představoval jsem si pod ní jakoukoliv jinou. 

Plíce mě pálily, tak samo nohy, které mě po rozmlácených dlaždicích podlahy nesly čím dál tím pomaleji. Dominiku, na takový maratony kondičku fakt nemáš. Normálně bych se svojí myšlence zasmál, ale teď to úplně nešlo. 

Jistě že to nešlo, když jsem byl vyděšený k smrti. 

Začalo mi docházet, že už neslyším ozvěnu Mayina křiku a hlavně to, že nemám absolutní tušení, kde jsem. Ne že bych to někdy předtím věděl, ale to jsem v těchto zvířecími lebkami osázených chodbách páchnoucích po mrtvolách alespoň nebyl sám. 

Panika mnou začala procházet čím dál tím rychleji a v jeden moment jsem udělal tu největší chybu, kterou jsem mohl udělat. 

Podíval jsem se za sebe. 

Bože, a jak jsem toho litoval. Mráz mi do zad zabodával malé, ostré jehličky strachu, chuť zastavit se a zvracet mě ale okamžitě přešla. 

Teď už dobrovolně určitě nezastavím. 

Místo toho jsem přidal na tempu. To jsem si alespoň nalhával, ať se v tu chvíli ještě náhodou nestihnu stydět za svoji špatnou kondici. 

Strašně mě pálily oči, tím jak se jich opět zmocňovalo černo. Hlava mě ze strachu bolela, ale teď se zastavit nemůžu. 

Ne, když se ke mně něco sakra rychle blížilo. 

V té tmě jsem nepoznal, o co šlo, ale ani jsem to nechtěl zjistit. 

Vypadalo to, jakoby se stíny kolem mě formulovaly do hrůzostrašných bytostí nadlidských výšek a čekaly, až budou moct zaútočit. Ozvěnu rychlých kroků za mnou vystřídalo nepříjemně silné pískání v uších, přes které jsem neslyšel vůbec nic. 

Nic až na vzdálený křik někde u mě. V ten moment mi nedošlo, že ten křik tentokrát patřil mně. 

Bodejť, když mi všechny smysly zamlžil hnilobný zápach někde z vedlejší chodby. Už jsem se nedokázal udržet, v běhu se mi podlomila kolena a aniž bych chtěl, vyzvracel jsem se. Celý den jsem nic nejedl a tak mi hrdlo svařovala jen hořká pachuť žaludečních šťáv. 

Zase jsem dokázal slyšet vše okolo, což by za normálních okolností bylo super, ale teď mě to děsilo k smrti.

 To něco bylo jen pár kroků ode mě. 

Snažil jsem se vzpamatovat a postavit se, ale vždycky jsem si pouze víc rozedřel jedno nebo druhé koleno. 

Ze strachu o život jsem se rozbrečel, stíny kolem mě nepřestávaly děsit, kroky za mnou nabíraly na rychlosti.