Věřili jsme, všichni do jednoho...

4. Kapitola

Pov Kevin:

„Kevin? Kevin! S Dominikem potřebujeme pomoc-" spojení mojí a Lauřiny vysílačky se přerušilo. 

Ostrá světla jejich baterek se mezi houpajícími se stromy najednou přestala pohybovat. Vypadalo to, jakoby jim vypadly z rukou, nikdy je ale znovu nezvedli. 

Už tu asi druhou mrazivou hodinu s Lukasem stojíme u aut a marně doufáme v to, že se i bez naší pomoci všichni vrátí zdraví a v pořádku. 

Lauřin zoufalý hlas ve vysílačce mi ale potvrdil opak. 

Oba panikaříme, poprvé za tuhle noc jsem pociťovala opravdový stres, byla jsem si ale vědoma, že takhle jim budu k ničemu. 

Musím se vzpamatovat. 

Nadechla jsem se. 

Strach o naše přátele mě ale pronásledoval všude, kde jsem jen nakoukla.

„Lukasi! Vem dodávku, potřebují nás!" Řvu na svého přítele, mezitím co z auta beru všelijaké ošetřovací prvky, kdyby byl někdo zraněný. 

Ne že by v Dexově dodávce žádná lékárnička nebyla, ale v situacích jako je tato je lepší mít více než méně. 

Se spěchem jsem brala vše co mi padlo pod ruku, obvazy, léky nebo prášky proti bolesti. Bylo mi to jedno. Když jsem se svou sbírkou věcí byla spokojená, nohou jsem zabouchla dveře menšího vozidla a cestou k tomu většímu se snažila nic nevytratit. 

Lukas už připraveně seděl v černočerné dodávce a čekal, až naskočím do jejího prostorného kufru. Dvojité dveře bez oken zavřu hned, jakmile odložím všechny věci na podlahu.

„Zacouvej až k tý prokletý ruině!" Vyštěknu z kufru, když se chytím za zadní sedadla vozu.

„Odřu auto!" tenhle kluk by si občas měl přenastavit svoje priority.

„Vážně máš čas přemýšlet nad tím, že trochu odřeš lak? Okamžitě tam zacouvej, než to místo tebe udělám já!" Normálně bych na něj takhle nekřičela, vím že se chová jak děcko když je ve stresu, teď ale šlo o životy.

„Rozkaz šéfe!" Tohle od něj slýchávám často. Většinou se při tom směje, protože je mezi námi obrovský výškový rozdíl a nazve mě naštvaným mravencem, kdykoliv mu rozkazuju. 

Díky, že sis to tentokrát nechal pro sebe, Lukasi. 

Málem proletím stěnou auta ven, když začne nečekaně rychle couvat přes dokonale nerovný povrch. 

Větve jehličnanů neuvěřitelnou silou narážely do střechy i oken, všechno to působilo, jako bychom byli na nějakým prokletým místě. 

Nemám tušení, přes co jsme v jeden moment přejeli, ale auto kvůli tomu neuvěřitelně nadskočilo.

„Nepřejel jsem někoho?" prohodil za volantem Lukas. 

Možná bych se jeho přihlouplé poznámce i zasmála, ale to by mi v ten okamžik nesmělo dojít to, že přesně v těch místech zůstaly ležet i již zmíněné baterky našich dvou přátel. 

Mojí hlavu tak zaplnily dva scénáře. Buďto je Lukas fakt přejel, nebo tam už dávno nejsou. 

Proč by ale jen tak ve stejný moment odhodili jejich jediné zdroje světla a zmizeli či zůstali na místě netuším. A už vůbec nevím, jestli chci znát odpověď. 

Napadlo mě ještě něco, v ten okamžik bych je ale mnohem radši viděla s otisky pneumatik na tělech. 

Lukas zabrzdil asi třicet pět metrů od té hrůzy nahánějící, obří stavby a já okamžitě vyběhla z kufru zkontrolovat, jaký ze scénářů se naplnil.