Věřili jsme, všichni do jednoho...

5 Kapitola

TW: NÁSILÍ 

_____________________________________________________________________________

Byla mi zima. 

Strašná zima. 

Svaly se mi příšerně třepaly. 

Nedokázal jsem pohnout ani konečky prstů, zaostřit na své vlastní nohy pro mě bylo přes všechno to černo nadlidský úkol. 

Všude kolem bylo vlhko, chlad jakoby se vrýval do stěn. 

Kromě neuvěřitelného bodání v hlavě jsem cítil jen to, že jsem v až moc nepřirozené poloze. 

Ruce jsem měl vysoko nad hlavou, něco mi nesnesitelnou silou stlačovalo všechny kosti na obou zápěstích a zároveň na nich mrazilo mou sedřenou kůži. 

Čím víc jsem se soustředil na to, v jaké poloze jsem, tím víc mě to znepokojovalo. 

Kolena se mi nedotýkala země, na rozdíl od bolavých kotníků, které si byly přítomnosti tvrdého povrchu až moc dobře vědomy. Něco je i přes můj odpor drželo pevně na ledových kamenech podlahy. Nic mi nedávalo smysl. 

Jediné, co jsem si pamatoval, bylo to, jak běžím přes ztrouchnivělé dveře ven, někam mezi stromy. 

Kde to jsem... 

Co nejvíc jsem otevřel svoje slepené oči a s odhodláním zvedl hlavu. Okamžitě jsem svého rozhodnutí litoval. Už mě nebolel jenom ztuhlý krk, protože tímhle hloupým pohybem mi bolest začala projíždět od temene mého stále vypnutého kedlubnu až k zemi připoutaným patám. 

Připoutaným patám, připoutaným... Až teď mi to docvakne. 

I v té divné, nepříjemné poloze jsem nadskočil, v hrudi mě pálilo, můj dech se několikanásobně zrychlil. 

Znovu otevřu oči, ale stejně jako předtím nic neuvidím. Nečekaně, když všude byla tma. 

Někde vedle mě rytmicky kapala voda, pomalu, zato hlasitě dopadala na kamennou zem. Strašně se mi chtělo jejím rytmem brečet. Slzami se nezachráníš, chlape, vzpamatuj se. Tohle by mi řekl člověk, který nebrečel už roky, a má pravdu. 

Dexi.., vydechnu se slzami na krajíčku, ..kde jsi ty pako... 

Musím se uklidnit. 

Nic jiného mi teď nepomůže. 

Ne že by mě měl pravidelný dech vysvobodit z těsných okovů, ale alespoň nemusím dostat panický záchvat. Měl jsem naprosté sucho v ústech, každý pomalý nádech mě bolel. 

Soustřeď se... Při druhém dlouhém výdechu jsem si vzpomněl na Lauru. ...Nádech, výdech, pomalu Dominiku....přesně to by mi říkala, kdyby tu byla. „Laura.." při vyslovení jejího jména mi naskočila husina, vůbec mi v tom stresu nedošlo, že tu nikde není. 

Silou jsem sebou v okovech škubl, pot jakoby mi zamrzal na čele, kapal mi zpoza uší až za krk. 

Nic kolem mě nebylo, jediná věc tady byla temnota. 

Tentokrát už jsem slzy neudržel. Jejich dopady na podlahu doplňovalo pravidelné kapání vody, spolu s mými vzlyky a hlasitým řinčením okovů vystřídaly až nepřirozené ticho všude kolem. 

Ze strachu o ni jsem hltal po dechu, který se mi ale do plic přestal dostávat.

 Skvělý, teď jsi dostal přesně to, co jsi nechtěl, neovladatelný záchvat strachu. Moje hlava a myšlenky mě nepřestávaly šikanovat.