Taje Léto a všude jsou krysy

Krysí pes

 „Jsem unavený král."

Stojí proti sobě, Lída s vlasy ke kolenům a odrané prašivé psisko. Stojí vprostřed návsi. Lída se hryže do rtu. Pes má plnou hubu mrtvé krysy, tvář rozleptanou, z očních důlků se mu řine hnis plný písku, vpíjí se do slepených chlupů. Nad lesem se zablýsklo a na západě, kde se obloha slévá do pijanské žluti se honí bouřka. Nikde žádné hvězdy, ne, dnes nic, jen mezi letícími mraky měsíc lhostejně zírá a jeho bledá, bídná zář přerývaně tluče Lídu do zátylku. Dívá se mlčky na její bosé, zaprášené prsty, a pak na bolákovité a pořezané packy zvířete. Čekají, i když neví na co, možná Lída by věděla, možná by měla vědět, ale nic... nikdo. Inu což.
Z velké dálky beká štěkot, tupě se dře hlubokým údolím, utopený v modrým šeru. Pes stojí, boky se mu nepravidelně zdvíhaj a klesaj, z plecí roní bílé zcuchané chumáče. Je slyšet odpověď ze sousedství, psí nářek protáhlý ozvěnou, zpoza těžkých celodřevěných vrat.
Tahle vesnice je prázdná, těch pár domů mezi poli, nad řekou, pod lesem, je opuštěných, jako po odsunu, jako po moru, nebo jak někdy lidi utíkaj před válkou - taková scenérie, kde zůstanou jenom psi. Vzteklé smečky šílené hlady, co nejdřív trhají slípky zbylé na dvorcích a když už není co žrát odtáhnou nebo pochcípaj. Ale tahle vesnice je prázdná a nejsou tu už žádní psi.
Až na tohohle, myslí si Lída. Pes je napjatej na druhý straně návsi, chvěje se před malou mariánskou kapličkou. Pod srstí docela jasně prosvítaj pánevní pahrbky, žebra, lebka táhne kůži v obličeji, čumák znetvořený, s černými skvrnami, hvízdá jak píšťala, a chybí mu jedno ucho. Není ničí, to je jasný, je sám a bez duše, jako požár. Nebo chřipka.
Někde nahoře křepčí svorné hejno, snad vlaštovek, hádá Lída, neuspořádý tlukot mrňavých křidýlek, sviští nízko a nakonec popadaj na střechu Vojtovic stodoly. Někde tím směrem.
Pes si odfrkne, škubne mu v mase, jakoby se měl na místě rozletět na cucky, a nad lesem znovu probleskne. Otřásá to celou zemí, rozsvěcuje bílé zlato na strništích, míhá se v nemytých tabulkách rozvrzaných okenic, jako plotice pod hladinou, když ukáže bok, a naráz se dá do deště.
Auto zapne stěrače, vrzání gumy po mokrém předním skle málem přehluší chrchlavý zvuk motoru i naléhavý kašel deště, blíží se po hlavní silnici, která dřív bývala plná děr, ale nedávno ji silničáři vyměnili za novou. Voda teče Lídě do očí, směle jí buší do ramen, teoreticky, přemítá s hlavou stále sklopenou, bouřkové mraky se pravděpodobně už převalily přes systematicky šajnící srpek měsíce.
Přes hustou clonu vody a rychle padající večer, není divu, že si jí kára všimne až na poslední chvíli. Trhaně ubočuje, zázrak, že nesrazí psisko před kapličkou. Se syknutím klopýtne Lída o krok zpátky. Mokré pneumatiky odhazujou tříšť jako centrifuga, stroj však rychle nabere ztracenou rovnováhu, opraví vychýlený kurz a pokračuje po silnici dál do tmy.
Pes se pořád nehýbe, jen ze slepených chlupů mu crčí voda. Lída se od něj pomalu odpoutá a zvrátí hlavu k nebi, měla pravdu, měsíc se zachumlal někde hluboko ve valivých duchnách, do tváře jí prší jenom mokrá šeď.
‚Jsem unavený král' zůstalo viset ve vzduchu spolu se štiplavým tikem elektřiny, jakoby ta slova měla trvat navěky; nebo se to tak možná Lídě jenom zdá, už je to dlouho, co takhle pršelo. Chladný vítr se Lídě omotává kolem holých kolen, Léto se překlopilo, má předsmrtnou horečku, křeč, pot dopadá s takovou vervou, že louže deštěm cákaj. Prší. Někdo musí odejít, vždycky musí někdo odejít první, déšť jí lepí vlasy k lebce. To je prostá logika. Lída si tiskne dlaně na spánky, mokré prsty, podchlazené maso, okna okolních stavení jsou dojednoho černá a prázdná. Nebe neúprosně a střemhlav letí, kamikaze, žene vodu z lesa do polí, z polí do úvozu a na silnici, kolem jejích bosých nohou, tu špínu a bláto cpe do zanešeného mřížovaného kanálu. Pes tam trčí dál, v té hnědé potopě, a vypadá to jako kdyby si z něj déšť ukusoval, tak je ho najednou málo.
Konečně Lída utrhne ruce a vzdává se, lokty vedle hlavy, nechá se odnést na svých nohách k rozbité verandě nejbližšího domu, dveře se nedovíraj, vrznou se zadostiučiněním, když vcouvá dovnitř, pod klenbou břečťanu, a pak znovu, panty sténaj, až je Lída opět sama.
V polotmě naráží do kusů nábytku, tady je stůl, pohovka, vysklené dveře ze sedmdesátek zíraj dokořán, nesmyslně vytrčená kuchyňská linka, jen jdi dál. Zašlý žlutý koberec s růžovým vzorem a porcelánová koťátka pospávají na háčkovaných dečkách, jež dekorují rozladěné pianino. Plesnivé tapety se odlupujou, v rozích a na stěnách se nalévají mokré skvrny, přibývaj zažloutlé mapy na stropě. V pracovně se Lída schoulí do prosezeného plyšového křesla s pružinami. Poloprázdné knihovny zanesený kýčovitými suvenýry nezúčastněně mlčí, po stěnách drápou křečovité poličky ze kterých přepadávají šňůrky s korálky a cetky. Na zemi se válí huňatý peršan, nejspíš nejcennější objekt celého komplexu, přestože i on jistě zažil lepší časy. Okno se chvěje, osamělá edisonka se pohupuje jako oběšenec na špagátu nad pracovním stolem, problikává volně poletujícími náboji a dole mezitím Lída beze studu máčí křeslo vodou z bouřky, jakoby jí to tu patřilo. Na co asi myslí, zabalená v plátěném letním kabátku a sukni nad kolena?
Prší, říká si Lída, to každopádně.

A tam venku je někde pes s krysou v hubě, pod kůži mu leze dotěrná zima a přestože je na to zvyklej, odfrkne podruhý. Přešlápne, docela rád by skousnul, ale nejde to, jakési staré zranění způsobilo, že mu zlomená čelist špatně srostla a nedovírá se, z koutku mu čouhá kus dlouhého šedého jazyka. Možná ho bouřka pohltí, spláchne s sebou kanálem do řeky, nebo odběhne, na těch kostřičkových nožičkách, nejspíš se tu už neukáže.