Taje Léto a všude jsou krysy

Hlady

Klonící se slunce ho šimrá v nose, Krysa má takový ten pocit, jako když se dvanáctiletý probudil na pohovce v kuchyni a najednou neví, přišel ze školy a usnul, jenže, je ráno nebo večer? Večeře ještě nebyla, ale třeba prospal celou noc a právě svítá. Je to jakoby měl hlavu v akvárku, všechno se na pár chvil jeví jako za hustou clonou, tohle můžou mít jen děti, které se nemusely nikdy budit rovnýma nohama do křiku. Jenže je tu zároveň i nějaký prastarý instinkt, kdy člověk rozpozná večer od rána, aniž by musel znát světové strany, proto i takhle vytržený z reality si Krysa nakonec uvědomí, že se stmívá. Odhrne ze sebe těžkou zpuchřelou deku, která se v jeho rukách rozpadá a až ve chvíli, kdy tělíčka dopadnou na zem si zděšeně uvědomí, že to nakonec žádná deka nebyla. Zatímco spal se na něm vytvořila pěkná hromada mrtvých krys. Po zádech mu přeběhne mráz a nemůže si pomoci, aby se neotřásl. Hnus! Upřímně doufal, že se po čase zase budou dematerializovat, zmizí ze světa stejně záhadně, jako se objevily, představa, že by se mrtvá tělíčka kolem něj až do konce časů jenom kupila, ho upřímně děsí - a promne si oči. Bůhví kolik času strávil ježděním v bludných kruzích, střídání tmy a světla v té zatracené smyčce nedávalo smysl, přirozeně nemohl jet týden v kuse, předně by mu došel benzín, nejspíš by za volantem usnul, nehledě na to, jaký by musel mít hlad a lidi by se po něm začali shánět, ale nějakou dobu to muselo být. Není to samozřejmě tak jednostranné, projel i dalšími vesnicemi a městy, lhal by, kdyby tvrdil, že za celou cestu ani jednou neodbočil, ale nakonec se zase objevil tady. Zatraceně zvláštní, do prdele. Rekapitulace: je sám, v cizím opuštěném domě, ponořený hluboko ve vlezlém pachu plísňových pórů, rozlámaný a hladový.
Kuchyně je vybílená, v poličkách není nic, až na pár exoticky vyhlížejících kořenek, prošlé bujóny a hromady prázdných obalů od müsli. Lednice, samozřejmě vypojená, skrývá v útrobách jen zbytky zkažených kočičích konzerv a platíčko zdánlivě neporušených mlíček do kafe, při bližším ohledání se nicméně ukáže, že je příliš lehké a nejspíš prostě časem vyschlo. Spíž není o moc lepší: hrubá betonová podlaha je pokrytá hustou vrstvou průhledných střepů, na poličce prázdných konzerv se skví jediná nenačatá lahvička pálivé chilli omáčky. Napravo se mdle leskne prázdný regál a nalevo, nakupené na hromadách, tlí bedny, štětce, barvy, technický benzín ve spreji a plastové kbelíky nadepsané nesmysly typu rozvař. mýdlo nebo měkk. cement. K jídlu tu je nic tak dokonalé, až to vypadá jako nějaký vtip.
Rozmrzelý se nerozmýšlí a cupe ven, květované pohovce nevěnuje ani jeden pohled, natož pak, aby se rozhlížel po Lídě.
První, čeho si všimne, je jméno nad poštovní schránkou: naprosto nečitelná skvrna rozpitá na zežloutlém novinovém papírku. Svoje jméno si musí doma nechat řádně vytepat do cínu, nebo z čeho se dnes cedulky vlastně dělají, myslí si bezděčně, trochu vyvedený z míry tou zdejší zevšednělou anonymitou, než si uvědomí, pravda, že si vlastně svoje jméno nepamatuje. Určitě by byl víc alarmovaný, kdyby právě neprospal celý den, po kdovíjak dlouhém bdění za volantem, a kdyby neměl tak hrozný hlad.
Aha, v autě má přece zalisované sendviče první pomoci z benzínky! Hladově se žene do dvířek, plastový obal nemilosrdně rve zuby, když přerostlé nehty nestačí, a houska se salátem a kuřecím putuje do Krysovy pusy... a vzápětí zase ven.
Znechuceně otáčí nazelenalý toustový chleba ve svých rukou, no jasně, jak jinak, prostě, musel to být zase zrovna on, komu automat vyplivne jediný plesnivý exemplář! A balíček letí přes náves.
Vztekle kopne do mrtvé krysy vedle svojí boty. Žaludek mu kručí v odpověď. Celá tahle zasraná, vybílená, prázdná vesnice! Kdyby tu alespoň byl někdo kdo by mu poradil, podíval se na auto, trochu ho uklidnil, tohle by se mu ve městě nikdy nemohlo stát! Kdyby tu aspoň byl někdo rozumný, kdo by mu ukázal cestu ven a ne jen ta potrhlá Lída s přerostlými vlasy a tím věčným pomateným výrazem!
„Dobrý den."
My o vlku... Lída vypadá, že přišla odněkud z lesa, z vlasů a kapes jí čouhají trsy kapradin. Rozpačitě mu zamává z druhé strany návsi.
„Vám taky," procedí vztekle a odolá pokušení prostě si nahlas zařvat, ani neví proč. Stejně tu nikdo pořádně není, tak proč se vůbec namáhat? Tahle debilní, podělaná, prázdná, zavšivená, děsná vesnice! Ale co čekal? Hospodu? Knedlo vepřo zelo? Smažák? Do prdele, vážně zůstal trčet v tom nejhorším bezejmenném zapadákově jaký ani nelze najít na mapě, jak jinak, to je prostě celej on. Jako vždycky to podělal, s Danem to zazdil, blbej chíplej čokl s krysou, je k ničemu, k čertu se stipendiem, do prdele operace, všichni to vědí.
Ale místo toho slyší sám sebe: „Nechci bejt nezdvořilej, ale nemáte tady něco k snědku?"
Neurvalé, to bezesporu, nezdvořilé taky, ale copak mu na tom ještě sejde? Mohl by být mnohem horší! Hlavně, že to bylo přímé, snad se i tahle praštěná, mešuge šílená ženská dovtípí, že by se rád dostal co nejdřív k pointě. Jídlo, vysílá telepatické vlny jejím směrem.
„To ne," krčí Lída bezstarostně rameny a dál na něj kouká, jakoby z něj mělo vypadnout zlatý prase nebo co. Zdvořilost, to tak, vztekle popadne mrtvou krysu na svém rameni a s pořádným, hrdelním skřekem ji mrští po tom zlomyslným šklebu před sebou. Lída překvapeně uskočí do strany a chcíplé tělíčko mizí někde v zeleni za plotem. Krysa už nemá, co by ve vzteku vrhal a tak alespoň frustrovaně kope do pneumatiky svého nepojízdného vozu.
„Ještě můžeme zajít na ryby," navrhne Lída opatrně, snad aby ho ještě víc nepopudila. Jakoby nabízela, že zajde do obchodu, když se papínek zlobí, že došlo pivo. To Krysu štve, ale vidina potenciální syrové ryby je lepší, než jeho ostatní možnosti, z nichž nejpravděpodobnější je i nadále prázdný žaludek.
„Brzy bude tma," míní Lída, když scházejí strmou pěšinou mezi skalami k řece.
„To je mi novinka!" mručí Krysa a prázdný žaludek mu přizvukuje. Už se mu několikrát podařilo zakopnout, dvakrát z toho přistál v ostružiní, má odřený loket, protrhlou bundu, a všeho právě tak akorát.
„Musíme si pospíšit," naléhá Lída nervózně. To je novinka.
„Proč? Myslel jsem, že tady nikdo jiný není?" zlomyslně rejpe Krysa a s jistým zadostiučiněním pozoruje, že Lída ve svých jinak jistých krocích nepatrně zavrávorala.
„Neuvidíme na splávek," neochotně vysvětlí Lída a seskočí do trávy u vody. O strom tu má opřený obyčejný lískový prut se špagátem, na jehož konci se točí červené dřívko.
„Jak to funguje?" popichuje Krysa dál, frustrace se mu vrací v plné míře spolu s hasnoucí nadějí na večeři: „To jako hodíme do vody provázek a počkáme, až se na jeho konci nějaká ryba zdvořile oběsí?"
Na tohle už se ani Lída neobtěžuje odpovědět. Což je dobře, stejně jí má plný zuby a to ji celý den neviděl, takže to je co říci! Místo toho vytáhne z kapsy nějaký hmyz, drží ho mezi prsty, a páni, vážně měla pravdu s tím stmíváním, už je sotva vidět - a nabodne toho chudáka na malý háček. Ten samozřejmě předtím Krysa neviděl, takže teď vypadá jako idiot, který neví, jak se chytají ryby. A přitom to ví, jenom měl chuť být protivný! Myslel si jenom, že Lída jenom nemá návnadu, jak měl asi tušit, že ta tetka běžně nosí hmyz po kapsách? Teď si bude myslet, že je bůhvíjak zpovykaný městský šmejd, tedy, ne, že by mu záleželo na tom, co si o něm Lída bude myslet, ale stejně!
Hmyzák se mezitím dávno koupe v lesklých vlnách a Lída dřepí v trávě u břehu. Krysa pro jistotu kopne do nejbližší skály a pak znovu, s větší vervou, protože au, to pěkně bolelo!
„Rozdělal byte oheň? Ohniště je u vrby." Od řeky na něj bez varování přilétlo křesadlo, což nečekal, a tak musí chvíli tápat v trávě, než ho sevře v pěsti. Vida, oheň. To je něco jiného, samozřejmě, že rozdělá oheň! Určitě si myslí, že něco podobného nezvládne, ale Krysa Lídě ukáže, že dokáže rozdělat zatracenej, mizernej oheň. Stačí najít suché větvičky, vlastně nejdřív troud, ne, počkat, není tu někde bříza? A jak má vůbec tady u vody a ve skalách najít něco suchého? Vždyť včera pršelo! No, nedivil by se, kdyby mu dala nezvladatelný úkol, ale to se ještě uvidí, Krysa vykřeše oheň i kdyby měl zapálit lekníny, nebo tak něco, i kdyby měl rozdělat oheň klacky vytaženými z vody!
To, že je celý rudý od foukání do beznadějné hromádky dýmající trávy neznamená vůbec nic! Ne každý by se nemožného úkolu zhostil s takovou ctí! Alespoň to dýme, alespoň něco vykřesal!
Stačí tak minuta a Lída opéká rybu na připraveném olšovém proutku, ohýnek utěšeně plane do noci a Krysa mručí, ruce založené na prsou. Vůbec tu ani nechce být, blbá tráva nechtěla hořet a ta ženská hloupá se jenom předvádí, jen se dívejte, nic to není, prostě ulovím rybu, žádný problém, stačí, když rozděláte oheň, nejde to, aha, to nevadí, klidně to taky udělám já. U ohniště se zmaterializovala další mrtvá krysa, žár jí sžíhá srst na zádech a pěkně to zapáchá, jenže Krysa už nemá na nic sílu, jenom na to vztekle zírá, a jaké překvapení, krysa se ani nehne!
„-so? Haló, Kryso?" Žďuchá do něj horká špička opékací větve s rybou, „večeře."
Krysa má neobratné prsty někoho, kdo je uvyklý na filé z menzy, ale hlad je nejlepší... tamto, že jo. Nekořeněné, neslané, místy sežehlé maso, Krysa má dojem, že nic lepšího v životě nejedl. A když zdvihne oči, zdá se mu, že ve svitu ohně se Lída dívá docela smířlivě, tu svojí povýšenost už zdá se zahodila. Její oči mají lesk dlouhých letních nocí, dvěma prsty vyloví ožehlou krysu z ohniště a zahodí ji do řeky. Krysa se uchechtne, pusu ještě pořád plnou ryby. Je tu příjemně, samozřejmě, když si odmyslí ty svoje všudypřítomný krysy, a dotěrný komáry. Oheň brouká a skomírá, až jsou z něj jen řeřavé uhlíky. Lída na ně chrstne vodu z řeky a až když je po všem, vysápali se skalami zase do vesnice, kde Krysa ulehl na prázdnou manželskou postel v prvním patře jednoho ze zpustlých domů, si uvědomí, že jí z té ryby ani nenabídl.