Taje Léto a všude jsou krysy

Mladík v bundě podruhé

Večer zase prší, tentokrát pomalu a rozvážně. Lída leží rozvalená na prkenné podlaze světnice u Černých, pečlivě zaposlouchaná do harmonizujícího žblunkání rozestavěných misek a hrníčků, hrnců a skleniček. Tahle střecha byla vždycky nejvíc porouchaná, Lída dokonce kdysi věděla proč, ale vzpomínky jsou poslední dobou nějaké mlhavé, vždycky jí něco uniká. I v tomhle malém zděném domečku s jedinou místností, starými kamny a kameninovým lavorem.

Kovová postel zeje prázdnou nehostinností, péřovou duchnu Lída odtáhla do svého hnízda už dávno. Bylo by se jí tu možná líbilo, mezi svatými obrázky na zdech, stolem z dubového masivu a paličkovanými záclonkami, ale ta střecha je nepoučitelná. Při dešti ovšem hezky hraje, někde v rohu žere malý pavouček potrhanou pavučinu, voda šumí ve stromech v zarostlé zahradě a na polámaných taškách, i ve světnici v hrnkách, nezbytná melodie: tam tu dum, nejdřív trochu nahoru, pak dolů, dumavě a občas i trylek, když zabubnuje prška z větrem pobídnuté větve. Dnes mě někdo viděl, dnes ke mně někdo hovořil, myslí si Lída, ne jako zemědělci v traktorech, ne jako projíždějící auta s tmavými skly, která nikdy, nikdy nezastaví, ne jako zvířata, která mě sice vidí, ale neodpoví. Ne jako ten pes, tak zubožený, až by jeden řekl, že ten už jen tak nepojde, když toho vydržel, zdá se, tolik. Byl to vůbec pes? Lída si mne oči, už je ten obraz zase jako v mlze, zářil tam měsíc a nebylo možno se hnout. Byl to pes, nebo to byla krysa? Jsem unavený král, přemílá Lída na jazyku, odkuď se tohle vůbec vzalo? A čím to je, že je to zároveň tak hrozně pravda? A není to jen tím, že léto pomalu končí... (léto pomalu končí?!), je to něco víc, něco, co se pořád kupí, jakoby léta jenom končila a vůbec nezačínala, ale to je nesmysl. Všechno jde plynule, léto je v návaznosti, nelze jej vytrhnout z kontextu. Nelze mít třešně v červnu, když třešně předtím nevykvetou. Ale něco jí pořád uniká, jenže, co to je? Co to je?
Venku zaskřípěly pneumatiky, motor zhasl, dvířka bouchla, Lída tiskne tvář na nakřáplou okenní tabulku, kdo to je? Je to on? Jaký on? Ale venku je jen tma a déšť. Hmm.
První mumlané nadávky slyší Lída hned, jak pootevře dveře, je to on, mladík s bundou, Renaultem a navigací, kope do auta, něco vyhazuje do tmy a pak se motá po návsi, se zkřivenou tváří slepě vejrá do prázdných domů všude kolem.
„Haló?" zkusí to nakonec poraženě kluk. Lída stojí na návsi, ale on má oči ještě zalepené od řízení, jinak by si jí jistě všiml. Určitě ji brzy uvidí, jen se musí rozkoukat. Lída zarazí ruce do hlubokých kapes kabátu, jsou tam samé povědomé věci, křesadlo, provázek a nůž, nějaké uschlé, rozdrobené listí, pokřivený šroubek, tužka, zelený střep a stará dvacetikoruna s orlojem, kamínek slepený z bulek křemenu a spousty slídy a foukací harmonika.
„Haló, to jsem zase já!" točí se mladík v dešti, v ruce svírá zhasnutý mobil, vztek pomalu ustupuje špatně skrývané hysterii. Zoufalství? Šklebí se, až mu jsou vidět zuby. Vidí ji? Zdá se.
„Dobrý večer, já se vám hrozně omlouvám, že vás zase obtěžuju, ale..." mladík gestikuluje na mobil a pak na všechno ostatní: „Co tu vůbec zase dělám?"
Očividně není ve své kůži.
„Něco se tady děje," vede dál svou. Lída pokrčí rameny. Možná?
„Něco mi každopádně uniká! A všude ty krysy..."