Taje Léto a všude jsou krysy

Sobotní Renault

Všechno spočívá v množství žlutých březových lístků v přetýkajících plechových nádržích pod okapy, a v tom jak dlouho vydrží mlha prodlévat na stráni pod lesem a nad řekou, v tom jak rychle člověk prochladne, když zůstane stát na dešti. Změny jsou naštěstí vstřícný, graduální a přirozené, takže dávaj smysl a netřeba se jich bát. Tak například: broskve dozrávají v zahradě u Holubů v srpnu, to se to tam vždycky hemží sršni a na flekaté nalité ovoce je lepší nesahat. Podobně i vlaštovky vycítí změnu, poposedávají netrpělivě na šňůrách, i když na slunci je pořád ještě teplo, ale ještě neodlítly, jako ovce čekaj na nějaký pokyn - ať už to je co chce.

Včera přijely traktory a žrací stroje posekat kukuřici, těžká technika rozjezdila mělké písečné duny, které na silnici u kanálu zbyly po té velké bouřce několik dní zpátky. Pokud jde o tu chcíplotinu psa, jestli se vrátil, Lída už ho neviděla.
Seděla na horním trámu v zakramařené Vojtovic stodole, vede tam neuměle spravovaný žebřík, který nedosáhne až nahoru a poslední půl metr se musí člověk přitáhnout rukama, klátila nohama a pozorovala kombajny v mračnech prachu na poli. V systematických řadách požíraly seschlé rostliny, funěly námahou a po cestě se na silnici vyměňovaly plné valníky, přímo pod ní. Den byl jasný tak, že barvy na slunci bledly a kolem Lídy na prkně se vyhřívalo hejno bělásků. Nebe bylo plné nahňácaných oveček a mírně foukalo, takže se prach z pole snášel spolu s částicemi špinavého jíní na prázdné domy. Lída tu změnu cítila už několik dní, je brzy, což je fajn, bude mít ještě spoustu času najít svoje staré boty, možná nějaký svetr, nasbírat jablka... v pořádku.
Dnes ale jsou na programu krávy. Včera se jí z její výšky nad kombajny zdálo, že je vyhnali zase na tu strmou pastvinu ve svahu pod lesem na západě. Správci kravína, sídlem zřejmě na druhé straně kopce, usoudili patrně, že se louka už dostatečně obnovila, nebo krávy spásly už všechno ostatní, což je dobře, protože Lídu už omrzelo potkávat jen samé vysychající kravince ve žloutnoucí trávě a žádná zvířata. Místní mouchy její pocity očividně a ušislyšně sdílely, už z dálky se jasně ozývá bzukot nejen obnoveného elektrického proudu v ohradníku. Bílé krávy svědomitě přežvykují, oháněj se oháňkami, neochvějné ve svých nezvratitelných existencích. Lída stoupá podél pastviny po polní cestě, fouká na harmoniku prchavou melodii, chodidly se do ní vráží každý kamínek a stéblo, a očima se vpíjí do zvířat vedle sebe. Provázej ji vědoucími kukadly, kráva švihne uchem, dlouhým jazykem si olízne plyšově měkký nos, kolena má jak poškolák, boky zaprášené. A všechny do jedné jsou zablácené buď z bažiny, kterou rozšlapaly dole u odpojené cisterny s vodou a nebo z čerstvých kravinců, kterých je už zase požehnaně.
Po silnici dole ve vsi projíždí auto, zanořuje se mezi stavení a sporé stromy, tak jako obyčejně, prodere se mezi domky a zmizí za kopcem, nic zvláštního. Slunce se občas vynoří mezi mraky, tráva se kývá ve větru, z louky zabučí kráva. Lídě chvilku trvá, než si uvědomí, že auto nepokračuje dál, ne jako obyčejně. Místo toho se zdá, že zaparkovalo, bijící do očí a vytržené z kontextu, u malé mariánské kapličky na návsi. Lída si cloní oči, má nakročeno vzhůru, nahoru do kopce, podlézt ohradník, pohladit si kamarádky krávy, ale ve vsi nikdy nikdo nestaví, nikdy. A chalupa Hoffmannových nešikovně brání ve výhledu, takže není jisté jestli někdo vystoupil. Lída neochotně schází zpátky třešňovou alejí, třešně už dávno nejsou, a před kapličkou stojí zaprášený modrý Renault.

„Dobrý den! Haló? Dobrý - vás už jsem potkal!" zvolá vylezlej mladík překvapeně, „V té bouřce! Málem jsem vás přejel! Za což se moc omlouvám, ale byla vážně mizerná viditelnost. Proč jste propána stála vprostřed silnice? A byl tam pejsek – promiňte, je ten pejsek v pořádku?" A odmlčí se, jakoby čekal na reakci. Lída se točí kolem své osy, ale náves je pustá jako vždycky, není tu nikdo než ona a ten energický student, vlastně není pochyb, dívá se na ni. Ne, ne, strčí ruce do kapes kabátu, jsou tam samé povědomé věci, křesadlo, provázek a nůž, nějaké uschlé, rozdrobené listí, pokřivený šroubek, tužka, zelený střep a stará dvacetikoruna s orlojem, kamínek slepený z bulek křemenu a spousty slídy a foukací harmonika... Lída očima spočine na hejnu bělásků, hřadují na nějaké mršině ve škarpě, zvláštní, doteď si jí vůbec nevšimla.
„Promiňte," ten zdvořilý hlas je tu znovu, tentokrát má naléhavý podtón. Aha, ten mladík. Obrátí se na něj, aha, jenže jak dál? Muž v rozepnuté větrovce má širokou, pevnou tvář, jakou mívaj farmáři - takové to: klenuté čelo, rozhodné, hluboko vsazené oči, kosti hrozně správně... Vlasy má delší, než by na něm člověk čekal, v prstech mu nespokojeně poskakuje mobil: „Promiňte, ale nějak mi nefunguje navigace. Byla byste tak laskavá, mohla byste mi říci, jak se to tady jmenuje? Neviděl jsem žádné cedule..."
To není těžká otázka. I když Lída uváží rušivé faktory, jako například, že se na ni ten člověk dívá, že ji vidí, že na ni mluví, není to složitá otázka. Jenže. Určitě jí něco uniká, něco, něco, něco. Tak krčí rameny.
„Ne?" Mladíkovi viditelně poklesla brada zklamáním, „myslel jsem, že jste místní, když... no, na tom nesejde, myslíte, prosím, nemohla byste mě alespoň nasměrovat, kde bych se mohl zeptat?"
Lída zvedne ruku a ukáže na silnici, která běží mezi domky, patrně až k nějaké další vesnici. Mladík tázavě zírá, v hlavě mu to šrotuje, pak potřese pačesy a strčí Lídě pod nos mobil (nějaký nový model, takový Lída ještě neviděla) a jme se ukazovat: „To já vidím, kde jsme podle GPS, to ano, ale v mapě tady žádná vesnice není, jen nějaká pole, les... a mám vybitou baterku. No skvěle. Podívejte, vážně nemůžete nikoho ani zavolat, kdo by mi poradil?"
„Ve vesnici nikdo není," krčí Lída znovu rameny, „alespoň už pár let, myslím."
„Ale co vy?" diví se panáček.
„Co já?"
„No, vy tu přece jste?" Aha, to je pravda.
„Ve vesnici jsem jenom já," opravuje se Lída úslužně, a, páni, jaký nezvyk! Někdo tu stojí. Někdo se na ni dívá, někdo s ní mluví!
„Aha," přikyvuje mladík s odstupem, teprve teď, zdá se, si ji pořádně prohlédl. Chvíli mlčí, pak potřese výmluvně hlavou a obrátí se k autu: „No dobře, tak já pojedu dál. Promiňte, že jsem vás vyrušil... a hezký zbytek soboty!" Auto nahodí motory a za chvíli už není vidět nic než řídký obláček prachu za koly. Lída se za ním ještě chvíli dívá, než se vydá ke škarpě, bělásci tam ještě pořád hodují na páchnoucí mršině. Není těžké odmyslit si bílé červy a díry v srsti a je to ten krysí pes. Nebo není? Nu, každopádně je mrtvý, tlamu pootevřenou, zuby rozežrané hnilobou a kazy, kdo ví, třeba tu krysu, nebo co to bylo, svoje poslední jídlo před smrtí, ani nedokázal pozřít. Pošel hlady nebo ho ten mladý pán vážně srazil? Trochu do něj šťouchne palcem u nohy. Mrtvý. A v sobotu... páni, je sobota, kdo by to byl řekl?