Taje Léto a všude jsou krysy

Jak zahodit střep

Lída doběhne na náves, tam stojí zaparkovaný modrý auto, nějak moc blízko kapličce, déšť ho omyl, takže se na slunci jen třpytí. A něco, něco, něco, běžela a teď je udýchaná. Slunce je ještě nízko, řídce prosvítá hustým listovím dubů na východě. Celá tahle vesnice se najednou zdá maličká, na západě kopec s krávami, sever a jih, tam se vinou pole a černá silnice, paralelně s řekou, a co tu dělá to modrý auto? V příkopě leží zdechlina psa, hejno bělásků se usazuje na zbytky zašlé srsti, chvějivé v mírném vánku. Ve vzduchu je cítit změna, ano, když zakloní hlavu, je vidět houfující se vlaštovky na Vojtovic stodole, teď když léto pomalu končí, je třeba něco udělat. Připravit se na pak. Ale co bude pak? Co bude potom, až se léto schová se sluncem za kopec a přijde někdo jiný, někdo, kdo není léto, do útrob se jí zahryzne mráz, v představě nebo ve skutečnosti? Bolí z toho hlava, tohle je přesně ten důvod, proč se neptat na žádná potom.

„Lído! Lído, jste- jste v pořádku?" sípe za ní povědomý hlas.

V hlavě jí ještě pořád tepe, ale koutkem oka vidí svou podobiznu v pomačkané kapotě auta jak přikyvuje. Povědomý hlas ji obkrouží, aby se mohli dívat do očí, což je vážně milé, a taky zvláštní... že by ji viděl? Vždyť vyslovil její jméno, jistěže mluví na ni. Aha, aha, jistě, Lída strčí ruce do kapes kabátu, jsou tam samé povědomé věci, křesadlo, provázek a nůž, nějakéuschlérozdrobenélistípokřivenýšroubektužkazelenýstřep...

„Lído, slyšíte mě?" ten člověk naléhá. Musí být vážně milý a Lída si váží vší té pozornosti, ale není na ni zvyklá, očima znovu zabloudí k mršině v příkopu. Pod chodidly cítí písek a prach silnice, zem se maličko chvěje. Pod lesem se blíží po silnici auto, je rychlé, stříbrné, přední sklo má černé a nevidí a neslyší, jako všechny auta. Zdá se, že i ten rozcuchaný mladík s roztrženou bundou si ho všiml, oči mu zazářily, na Lídu zapomněl a mává jak o život: „Haló! Haló! Zastavte!"

Auto vjelo mezi domky, ani nezpomalilo, poklice na kolech se otáčí jakoby pozpátku, podobně jako plyne čas, světla svítí, ale je den a nic to neznamená, Lída stojí na kraji silnice, těsně u kapličky a modrého Renaultu, ale mladík s rozhozenýma rukama v divoké gestikulaci nemůže stačit uskočit, když ještě před chvílí křepčil uprostřed silnice, jeho křik náhle utichl, auto projelo, ani nezpomalilo, černé pneumatiky splývaj s asfaltem na slunci, pokojně sviští dál ke svému cíli někam za horizont.

Mladík stojí v louži mrtvých krys, vytryskly z něj jako holubice z kouzelníkova fraku, ruce pomalu svěsí podél těla, najednou docela malý, uprostřed silnice, pokouší se schovat hlavu mezi kolena. Lída v kapse svírá zelený střep, ten je hodně starý, hodně hodně starý, ten není z teď. Ani z toho teď, které bylo předtím. Možná ani není z léta. Myslí na tu hrůzu, pamatuje se na tu bezmoc, když skrz ni takhle projelo auto poprvé. To bylo taky dávno. Bolí z toho hlava, to je přesně ten důvod, proč je lepší nemyslet na žádná pak ani na žádná předtím.

„Kryso," promluví Lída po chvilce, ano, Krysa se jmenuje. Jenže co s ním dál? Když to byla ona, plačící uprostřed silnice, tehdy byla cesta ještě děravá a záplatovaná, ne takhle hladká a černá, hrozně to páchlo, když silničáři lili kouřící asfalt do prachu a... předtím, nebyl tu nikdo a tak teď Lída neví, co má říkat.

„Nejmenuju se Krysa," buble to po chvíli z hromady mrtvých krysích tělíček. Pořád se objevujou nová, což je znepokojivé.

„Dobře," snaživě k němu Lída přidřepne, „tak jak se teda jmenujete?"

„Já... jmenuju se... já-já nevím, do hajzlu, ale za to může tohle místo, sakra, já vím, že mám jméno. Mám jméno, kurva!"

„Jenom jste ho zapomněl," přikyvuje Lída opatrně, „já zapomínám věci v jednom kuse, to je v pořádku. Z toho auta si nic nedělejte, auta tady nikdy nezastavujou, měla jsem vám to asi říci dřív."