Když už samota nestačí

6

Jakmile za ní zapadly dveře, myslel si, že tím to končí. Byl o tom přesvědčený.
Měl zásady, podle kterých o víkendech nepracoval, ale to nezahrnovalo péči o zahradu. Byl to koníček, který mu pomáhal vždy na chvíli vypnout.

Celý den Domenica neviděl. Jen občas zaslechl nějaké zvuky, ale rozhodně neměl v plánu zjišťovat, co to bylo. Byl rád, že se mu vyhýbá.
Celé dopoledne i odpoledne strávil na zahradě. Jen při jídle se všichni sešli v jídelně a těch pár desítek minut byl schopný přetrpět.

Neustálé chichotání mu cuchalo nervy, ale nebylo to to, co ho v tu chvíli zajímalo. Nenápadně se podíval jejím směrem a srdce se mu rozbušilo tak, až si byl jist, že to musí všichni slyšet.
Zarytě hleděla do svého talíře a pomalu jedla. Pohled mu sklouzl k jejím zápěstím, kde se barvily rudé otlaky od provazu. Při té vzpomínce ztěžka polkl a stiskne čelisti.

"Takže můj dárek se ti líbil," ozve se Domenico, když si všimne jeho pohledu.
"Ušel," zabručí a dá si záležet, aby mu to uvěřil.
"Příště se budu víc snažit," zašklebí se a dívky se zasmějí. Jen ona dál zírá do stolu a jako by ani nevnímala, že se baví o ní.
"Odpoledne pojedeme do města. Tady je nuda, pobavíme se," všechny tři horlivě přikyvují.

Jakmile dojí, ihned se vrátí k rozdělané práci venku. Najednou uslyší z domu křik. Sáhne vedle sebe pro tablet, který nosí stále u sebe. Ví o všem, co se v jeho domě děje.
Ví i vidí. V každém pokoji i místnosti má kameru. Nikdo zde nemá soukromí. Ví o všem, co se v domě stane i řekne.

V rychlosti přeletí pohledem kamery a přiblíží tu, co je v odpočívárně.
Juliet stojí se sklopenou hlavou s rukama za zády.
"Sakra! Co tady děláš?!" Ozve se křik a vzápětí se objeví Henry.
"Om...omlouvám se, myslela jsem -" šeptá roztřeseně.
"Myslela?! Vždyť ani nevíš, co to znamená! Taková jako ty, myslet neumí!"

"Henry," ozve se přísný hlas za ním. Ten se otočí a mírně sklopí hlavu.
"Omlouvám se, pane, snažil jsem se ji odsud dostat."
"To je v pořádku, nech nás," jen pokyne hlavou a odejde.

Stojí stále se sklopenou hlavou, ale teď se mračí. Přejde až k ní. Nechápe to, neměla by mu děkovat? Když k němu vzhlédne, v očích jí jiskří vztekem.
Polkne a cítí, jak se jeho tělo opět probouzí a začíná být vzrušený. Snaží se to přemoct, ale nakonec to vzdá, udělá ještě jeden krok a hrubě ji políbí.

Namáhavě ho od sebe odstrčí a je úplně rudá vzteky.
"Co si sakra myslíte?! Za všechno můžete vy!" Praští ho do hrudi, ale má to naprosto opačný účinek, než by chtěla. Látka kalhot se mu bolestně napne, přestože se to snaží potlačit.
"Za co můžu?" Zeptá se nechápavě.

"Za všechno! Nedokážu normálně myslet. Připadám si jako nymfomanka, musela jsem se udělat na záchodě, abych dokázala alespoň trochu fungovat! Dnes mám na sobě už třetí kalhotky, protože mi žádné nevydrží suché!" Křičí jako pominutá a ani si nevšimne, jak přivřel oči a stiskl čelisti, než se otočil a vyšel z pokoje.

"Henry!" Zavolá na něj, když je téměř na druhé straně chodby. "Chci vědět že se můj bratr vrací v momentě, než ve městě nasedne do auta," jen přikývne a odejde.
Otočí se a vrátí zpět.

Očividně si myslela, že už se nevrátí, stojí opřená o kulečníkový stůl, hlavu sklopenou a ruce ve vlasech. V momentě, kdy uslyší dveře vzhlédne a znovu se zamračí.
Aniž by řekl jediné slovo k ní přejde a znovu ji políbí, ale tentokrát jí nedovolí se od něj odtáhnout.

"Co to děláte?" Vydechne nesouhlasně.
"Co bys řekla?" Zajede prsty pod šaty a stiskne její zadeček v dlani až hlasitě vydechne.
"Co když nás uvidí Domenico," namítá, ale to ho ani v nejmenším nepřinutí se odtáhnout od jejího krku.
"Neboj se, budu to vědět dostatečně dlouho předem."
"Dost dlouho na co?" Znovu vydechne, když jí stáhne kalhotky.
"Abych udělal tebe, sebe a zmizel ve svém pokoji," roztrhne lehké šaty a jedním pohybem rozepne podprsenku. Poodstoupí a v rychlosti ze sebe shodí oblečení, které ho už nepříjemně tlačilo.

Polkne, když její pohled zabloudí k jeho penisu, který už netrpělivě čeká, až si ji vezme.
"Popros," procedí skrze zuby a přistoupí těsně k ní, aby se jejich těla dotýkala. Na chvíli zavře oči.
Když k němu pak vzhlédne, zhluboka se nadechne. Je v nich šílenství, vzrušení a touha.
"Prosím," řekne sotva slyšitelně.
"O co prosíš?" V očích jí divoce zajiskří.
"Chci, abyste mě ošukal. Chci vašeho obřího ptáka uvnitř, tak hluboko, jak jen to jde. Chci vaše ústa na svém těle a mezi mýma nohama a vaše ruce všude, kde to jen jde. Chci zase křičet vzrušením a je mi u prdele, kdo to uslyší," dostane ze sebe jedním dechem. Tolik nečekal, ale jen se spokojeně pousměje.
"To všechno ti dám, princezno."