Když už samota nestačí

15

Posadí se do křesla před jeho stolem a chvíli si ho prohlíží.
"Mateo, musím ti něco říct," začne opatrně, "nebude se ti to líbit, ale musíš to vědět." Mateo se otočí od okna a přihne si z flašky.

"Stejně bys mi to řekl, i kdybych nechtěl, takže nemám na výběr," posadí se do křesla a povzdechne si.
"Než něco řekneš nebo uděláš, nech mě ti to doříct do konce," začne, protože ví, že by ho po první větě přerušil.

"Nezdálo se mi, jak se to všechno seběhlo a tak jsem se poptal. Ano, Domenico věděl, že se vídáš s jeho ženou a pokoušel se jí přinutit, aby na tebe donášela, ale ona odmítla, proto ji tak zřídil.
To, že na tebe v ten samý den zaútočili byla náhoda, ona s tím neměla nic společného." Mateo svraští obočí.

"To není všechno," pokračuje, "není pravda, že její odchod Domenica nezajímá. Hledá ji. Jeho lidé ji hledají po celém městě."
"Kdo ti to řekl?" Z jeho hlasu zaznívají pochyby.
"Očividně ne všechny jeho ženy jsou spokojené a rády mu zavaří."

Mateo chvíli přemýšlí, ale netrvá mu dlouho se rozhodnout.
"Kde je?" Zeptá se.
"Mé kontakty už ji hledají. Nemělo by to trvat dlouho," přikývne.

Musí ji najít a omluvit se jí. Pravdou bylo, ze přestože si celou dobu myslel, že ho zradila, chyběla mu. Nedokázal na ni zapomenout, přestože se snažil sebevíc.
Nechápal sám sebe. I když na ni byl naštvaný, odpustil jí. Dokonce si byl jistý, že by jí odpustil cokoliv. Nedokázal se na ni zlobit dlouho.

A když mu teď Henry řekl, že jí celou dobu křivdil, vinil ji za něco, za co nemohla a dohnal ji až k útěku, nenáviděl sám sebe a přísahal si, že jestli se jí něco stane, jeho bratr za to draze zaplatí.

"Dobrá," přikývne. Ozve se telefon. Henry se podívá nejdřív na displej a pak na Matea.
"Ano?" Přijme hovor a celou dobu se dívá na něj. Došlo mu, kdo volá. "Kde?" Viditelně se mu uleví, ale následně se zamračí. "Kurva. Dobře, jsme na cestě," vyskočí z křesla.

"Našli ji. Schovává se v parku na okraji města," Mateo si oddechne, ale jeho pohled napovídá, že to není všechno. "Viděli tam Domenicova auta."
"Kurva," zakleje, odloží flašku a zamíří s Henrym v patách ke dveřím.

"Jestli jí skřiví jediný vlásek, uškrtím toho parchanta vlastníma rukama," procedí přes zaťaté zuby, když se skřípěním kol vyjíždí z garáží.
"Pořád je to tvůj bratr," připomene mu Henry. Tak vytočeného ho ještě nikdy neviděl.

Jen si odfrkne a netrpělivě oklepává prsty do nohy. Má pocit, jakoby jeli celou věčnost, než konečně zastaví na okraji jednoho z nejstarších parků ve městě.

Bez rozmýšlení vběhne mezi stromy a běží tak rychle, co mu nohy dovolí.
"Juliet!" Křičí ze všech sil a snaží se zahlédnout i sebemenší pohyb. "Juliet!" Bezmoc, která ho ovládne je paralyzující a ochromuje jeho mysl.

"Mateo!" Ozve se z dálky zoufalý hlas.
"Juliet!" Zrychlí. Tichém se ozve ohlušující rána, která ho na okamžik paralyzuje až zastaví, ale vzápětí se znovu rozběhne.
"Juliet!" Po několika metrech zahlédne v dálce na zemi bezvládné tělo.
"Ne ne ne," snaží se sám sebe přesvědčit, že to nemůže být ona.

Vyděšeně hledí na krvavou ránu v zádech.
"Juliet," vydechne, opatrně ji otočí a položí na svůj klín. "Ne, prosím," z očí mu tečou slzy. Ani si nepamatuje, kdy naposled plakal.
Namáhavě otevře oči a když se její pohled setká s tím jeho, nepatrně se usměje.

"Mateo," vydechne sotva slyšitelně. Cítí, jak mu krev steka po rukou.
"Zlato prosím, zůstaň se mnou," opře své čelo o její a pevně ji obejme.
"Slib mi....slib mi, že se postaráš o Katie, když to nepřežijeme," zachmuří se.
"My?" Z očí jí stékají slzy.
"Jsem těhotná."

"Cože? Vždyť jsi říkala, že nemůžeš mít děti?"
"Říkala. Očividně se Domenicovi nechtělo platit za pořádného doktora, nebo prostě prorazíš i nemožné," potlačí smích a obejme ji pevněji.

"Omlouvám se, tolik se omlouvám, byl jsem idiot," namáhavě zvedne dlaň a pohladí ho.
"V pořádku, postarej se o Katie a řekni jí, že ji miluju."
"Zlato prosím, nevzdávej to. Neopouštěj mě," její ruka spadne podél těla a cwlw její tělo ochabne.
"Ne!"