One Drop of The Blood [CZ]

4.- Co? Jak? Proč?

Musíš se radovat z maličkostí." Zasmál se. Protočila jsem nad tím oči.

„Nechápu, co ti na tom přijde směšného." Postavil se a podal mi ruku. Protože

jsem si nebyla ještě pořád jistá svojí rovnováhou, a tak všeobecně jsem svému tělu ještě nedůvěřovala, nechala jsem se od něho vytáhnout na nohy. Trochu se mi zamotala hlava. Nic neobvyklého po tom, co vás někdo škrtí. Dean moji ruku nepustil a vedl mě dolů po mohutných schodech. Všude byla pořád hrozná tma a každou chvíli mi projel po zádech mráz. Otevřel takové divné dvířka. Nebyly nijak velké, ale zase ani malé. Kvůli špatnému osvětlení jsem je nemohla pořádně popsat. Cítila jsem, jak sevření na mé ruce zesílilo. Dean mi zaryl nehty do kůže a já tiše sykla. Nepovolil.

Ve dveřích se něco zalesklo. Vypadalo to jako obrovské zrcadlo, které vyplňovalo celý prostor. Chtěla jsem se zeptat, proč tu je to zrcadlo tak nesmyslně nacpané, ale nějak jsem to v sobě zadusila. Lesklá plocha nebyla nijak zajímavá. Neodráželo se v ní nic zajímavého. Vlastně se v ní neodráželo vůbec nic. Nakonec jsem to uzavřela s tím, že je to kvůli té nechutné tmě.

Deanova ruka mě tahala směrem do dveří. Nechápala jsem proč. Vlastně jsem tak trochu nepochopila nic z toho, co se v posledních deseti minutách stalo. Ale šla jsem za ním, pochopitelně.

Dean se zastavil milimetr před zrcadlem. Neviděla jsem ani jeho, ani svůj odraz. To začínalo být dost divné.

„Podívej se, já chápu, že je v poslední době narcismus dost cool, ale-„

„Co kdybys pro jednou byla zticha?" Nenechal mě domluvit. Já se ale nenechám peskovat.

„Co kdybys mi vysvětlil, proč se tu stojíme jako nějací šašci?" Zvýšila jsem hlas. O dost. A taky jsem se trošku zhoupla na špičky, protože mi přišlo, že jsem oproti němu hrozně malá.

„Proč musíš tolik mluvit!" Protočil panenky a šťouchnul do mě ukazováčkem tak, že jsem padala přímo na zrcadlo. Zařvala jsem tak nahlas, až mě něco škráblo v krku. Dopadla jsem na těžký, huňatý koberec - takže můj zadek zase tolik netrpěl. Zase jsem ale nechápala, co se děje. Teď by tu měla být miliarda střepů a ze mě měly téct prameny krve. Viděla jsem jeho nohy, jak nade mnou nervózně podupávají.

„Jsi narušený?! Co to jako děláš? Tebe nikdo neučil, že se holky nebijou?!"

„Já jsem tě snad zbil? Možná by bylo lepší, kdybys pro jednou přestala mluvit! A zvedej se. Nemám na tebe celý den." Podal mi ruku, ale já jsem ji odstrčila a vstala sama. Zasmál se.

„Hlavně se tu nepočůrej smíchy! To bych se totiž musela zase smát já." Zase jsem byla těsně u něho.

„Buď už potichu, zatraceně!" Rozhlídnul se kolem a vedl mě nahoru po mohutných schodech.

„Jediný, kdo tu řve, jsi-„ přimáčknul mi svou velkou ruku na pusu. Snažila jsem se ji zuřivě sundat, ale přiznejme si to, byl tisíckrát silnější než já. Tahal mě do nejbližšího pokoje v prvním patře. Tam mě konečně pustil. Otřela jsem si tvář od jeho stisku a zuřivě si založila ruce na prsou. „Blbče," ulevila jsem si. Nad mojí poznámkou se pousmál. Pak odešel k obrovské, prastaré skříni a s vrznutím otevřel dveře. Chvíli se v ní přehraboval a nakonec vytáhnul dlouhé, světlé šaty. Byly dost divné. Rozhodně nepocházely z našeho století.

„A teď děláme co?" Chápala jsem, že mi zase bude nadávat, protože se moc ptám, ale bylo mi to upřímně ukradené.

„Teď tě převlíkáme." Kupodivu jsem nezaslechla žádné nadávky.

„Co?" Proč mi přišlo, že jsem za dnešek položila rekordní počet otázek? Dean se i s těmi šaty posadil na postel, která vypadala jako z předminulého století. Ostatně jako všechno tady. Zdi byly vytapetovány na krémovou barvu s jemnými ornamenty. Vzduch tu byl těžký, takže si mi nedýchalo dobře.

„Já nejsem z tvojí doby. Rodinu mám tady - v devatenáctém století. Nenapadlo mě nic lepšího, než tě sem přivést. Moje sestra se o tebe postará. Já zatím něco vymyslím. Máme na to celý rok." Povzdechnul si a prohrábnul si vlasy. „Co na to říkáš?"

„No," vydechla jsem všechen vzduch z plic a pak se znova nadechla, „myslím, že to se to můj mozek teprve snaží zpracovat. Ty můžeš cestovat časem?" Poslední větu jsem řekla po delší odmlce a dost ostýchavě. Celé to znělo a vypadalo divně. Možná je to celé jenom špatné pokračování mojí noční můry. Možná se probudím a budu pokračovat ve svém nudném životě.

„Je to trošku složitější, ale... v podstatě ano." Dean si promnul oči, postavil se a nejistě se na mně podíval. „Teď se svlíkni."

„Cože?! Co!" Měla jsem pocit, že jsem vážně blbě slyšela, nebo že se přeřeknul. „Děláš si ze mě srandu?"

„Jejdamane! Nepanikař, nebyla bys jediná holka, kterou jsem viděl nahou." Očividně byl zoufalý. Ale já se mu nahá nikdy, nikdy, nikdy neukážu!

„Ty mě nikdy bez oblečení neuvidíš, úchyle! Neznám ani tvoje příjmení a už bych měla odhazovat oblečení, jo? Pěkný pokus." Ochranářsky jsem si obtočila ruce kolem těla - pro jistotu.

„Proč zrovna já musím nafasovat zrovna tebe!" Frustrovaně si rozcuchal vlasy a prudce vydechnul. „Když jsi tak chytrá, tak si to obleč sama. Já nemám čas ani chuť tě tady přemlouvat. Posluž si." Mrsknul ty krásné šaty na zem a rázným krokem odešel.

„Hlavně nebreč," zamumlala jsem ještě ironicky. Sebrala jsem ten prapodivný kus látky a rozložila ho na postel. Sundala jsem si džíny, svetr a pak i triko. Nerozhodně jsem si prohlížela šaty, ve kterých jsem měla po zbytek dne přežívat. Sedla jsem si vedle nich a nepřestala je pozorovat. Jak se do toho asi leze? Má to někde zip? Dá se v tom vůbec dýchat? Nezabiju se při normální chůzi? Konečky prstů jsem přejela po jemné látce. Tohle si sama nikdy v životě neobleču...

Pozn. Autorky: Čauky mňauky, po dlouhé době další část. Nahoře máte obrázek těch šatů. Samozřejmě ve vaší fantazii můžou vypadat úúplně jinak :) Jsem hrozně moc ráda, za každého člověka, který si tohle přečetl! Takže díky! :D Určitě mi tu nechte komentář, abych věděla, co změnit, jak se vám to líbí a táák :D Opravdu jsou pro mě komentáře moc důležité - tak se nestyďte! :D Mějte seee :)