One Drop of The Blood [CZ]

5.- Únava

Po půl hodině jsem začala ztrácet nervy. Neměla jsem sebemenší ponětí, jak se do tohohle hrozného kusu látky mám dostat. Seděla jsem skoro nahá na posteli a s přivřenýma očima sledovala zeď vedle před sebou. Modlila jsem se, ať se okamžitě probudím. Tohle všechno je neskutečně obrovitánská blbost! Cestování v čase? Upíři? Krásné šaty, které se ale neoblíkají jako normální šaty. Kdybych tohle někomu vykládala, zařídila bych si tím přímou jízdenku do psychiatrické léčebny.

Ozvalo se hlasité zabušení na dveře. Dost jsem se vylekala, takže jsem letmo poskočila na posteli. Rychle jsem se ale vzpamatovala a přehodila přes sebe peřinu. Postel zavrzala, jako kdyby mi chtěla vynadat, že na ní tak neuctivě poskakuju.

„Už jsi? Byl bych ti docela vděčný, kdybys vylezla." Deanův hlas se rozezněl chodbou a já ho ignorovala. Neodpověděla jsem a raději se zachumlala pod těžkou deku. Slyšela jsem jeho brblání a povzdechnutí, pak se dveře rychle otevřely a on byl najednou tady. Nepodívala jsem se na něho, jenom jsem zírala do stropu a přála si, abych byla doma, ve své posteli, se svým hrnkem vařícího čaje, ve svém pokoji.

Cítila jsem, jak mě nadzvednul, jak mi naskočila husí kůže, jak jeho prsty bloudí střídavě po mém těle a po těch zpropadených šatech, jak mi utahoval šněrování, jak potom jeho ruce sklouzly zpět k jeho tělu a cítila jsem jeho studený dech, když se pousmál. Stáli jsme naproti zrcadla a bezcílně do něj zírali. Dívala jsem se do něho, ale přes to jsem nic neviděla. Byl to zvláštní okamžik. Nedal se nijak popsat slovy. Byli jsme tam jenom my dva a nic. Jako kdyby kolem nás nic neexistovalo. Nikdy jsem tak prázdný a zároveň naplňující pocit nezažila. Vyděsilo mě to.

Pak jsme se ale oba dva vzpamatovali. Prohrábla jsem si vlasy a podívala se na dveře. Malou škvírou pod nimi prosvítalo světlo z chodby.

„Nemusela jsi kolem toho dělat takové povyky, nemyslíš? Bolelo to snad?" Deanův ochraptělý hlas prorazil ticho a celou tu chvilku pokazil. Naštvaně jsem vydechla vzduch z plic. Byla jsem vytočená, protože tohle ticho bylo tak vzácné, tak magické a jedinečné a on to zničí. Na druhou stranu, on to ale nemusel cítit stejně jako já, že? Tím je záhada vyřešená. V duchu jsem mu odpustila.

„Řekněme, že to byla řečnická otázka a já ti na ni proto nemusím odpovídat." Pokusila jsem se po dlouhé době promluvit, jenže můj hlas na to nebyl připravený a tak to znělo jako přiskříplé, nenamazané dveře. Nakrčila jsem obočí, protože to byl opravdu nepěkný zvuk.

„Ty budeš mít vždycky nějakou nepěknou odpověď v záloze, viď? Co kdybys byla na vteřinku milá?" Založil si ruce na hrudi a pokřiveně se ušklíbnul.

„To by mě stálo moc sil a já nerada plýtvám energií na zbytečné věci." Říkala jsem si, jestli jsem to možná trochu nepřehnala. Proč vždycky něco řeknu a až potom o tom přemýšlím? Krucinááál!

Dean protočil oči a otevřel dveře. Za nimi stála droboulinká osůbka v čistě bílých šatech, střižených stejně, jako ty moje. Měla dlouhé, havraní vlasy, které se jí nezkrotitelně vlnily kolem kulatého obličeje. Její zářivě modré oči skoro světélkovaly ve tmě a naháněly mi husí kůži.

Osůbka se najednou pohnula a rychlým krokem ke mně přistoupila.

„Jsem Alice. Deanova sestra. Panečku, tobě ty nechutné šaty tak sluší! Jsem tak moc ráda, že tě poznávám!" Mluvila tak strašně rychle a najednou se na mě vrhla a objala mě. Snažila jsem se jí její objetí vrátit, ale byla tak silná, že to bylo nemožné. Po chvilce se odtáhla a na tváři vytvořila překrásný úsměv. Přehodila si vlasy přes rameno a tázavě se na mě podívala. Po pár sekundách jsem si uvědomila, že je tu něco špatně. A pak to mému zpomalenému mozku došlo.

„Promiň, já se jmenuju Clair Foxová." Nic rozumnějšího nebo milejšího jsem ze sebe nedokázala vysoukat. Tohle jí muselo stačit. Podle tmy venku a podle mojí ochablosti jsem totiž usoudila, že musí být už hodně pozdě v noci. Moje tělo potřebovalo svojí dávku spánku. Dožadovalo se jí, prosilo o ni. Pomalu se mi zavírala víčka a já se je pořád pokoušela držet otevřené.

„Alice, postarej se o ni. Mně by z toho asi za chvilku pukla hlava." Dean byl do sekundy pryč z pokoje. Nějak jsem přestala vnímat. Jeho slova byly dost nehezké, ale nekomentovala jsem to. Kdybych nebyla tak unavená, tak by ode mě něco slyšel.

„Nojo, že by byl milý, se říct nedá. Víš co? Sedni si, já ti zatím vysvětlím co a jak. Je toho docela dost ale já se to pokusím zkrátit, dobře?" Alice začala vyprávět něco o oblíkání, mluvení, jídle, ale já jsem ji neposlouchala – i když jsem určitě moc chtěla. Její hlas se postupně vzdaloval a já jsem byla asi do dvaceti minut tuhá. Únava mě zachránila před nekonečným nudným vykládáním o hloupostech. Bylo mi Alice sice líto, ale únava plus nezáživné klábosení o ničem se rovná tvrdý spánek. Klasický příklad z každodenního života. Promiň, Alice.

***

Tímto se vám chci hluboce omluvit, že jsem tak nechutně dlouhou dobu nic nepřidala ale měla jsem totální okno. Musím ten začátek přepisovat do čitelné formy a jednu dobu jsem vážně netušila, jak to mám udělat. Doufám, že se Vám další díl líbíl :) Vím, že to zatím není vůbec, ale vůbec akční... ale je to začátek, tak si prosím nezoufejte. :D Budu ráda, když mi napíšete, co si o tom myslíte, když mi necháte vote nebo cokoliv... Je to obrovské povzbuzení k dalšímu psaní a hlavně to zabraňuje vzniku OKNA :D Prostě čím více komentářů/votes, tím častější díly :D 

Děkuju za trpělivost :) Jsem neskutečně ráda, že tohle někdo čtě - i když Vás není moc :D Mějte krásný den! :)