PERFECT

9 - Pozdě

*Emma*

Vzbudila jsem se na pohovce a venku už bylo světlo. Podívala jsem se na hodiny. Bylo 10:08. To ne! Zaspala jsem! Rychle jsem vstala a prohrábla si vlasy.

"LIDÍÍÍÍ! JE TU NĚKDÓ?! ZASPALI JSME!!!"

Vběhla jsem k našim do ložnice a rozrazila dveře.

"VSTÁVÁT! Přijdeme pozdě! Je deset hodin!!"

Roztáhla jsem závěsy a běžela do našeho pokoje. Narazila jsem na Jessicu s kartáčkem v ruce. "Dobré ránko!" Vrhla na mě slaďoučký úsměv...Budu blejt.

"Proč jsi nás nevzbudila?! To jako všichni přijdeme pozdě?! Kvůli tobě??? Co si jako myslíš?! Seš vůbec normální? Většího idiota jsem ještě neviděla! JAK SI TO JAKO PŘEDSTAVUJEŠ???!!!!"

"Emmo, Emmo? Klídek. Ššššš. Je so-bo-ta." Usmála se a šla zpátky do koupelny.

Hups... Otevřela jsem dveře našich, s omluvným úsměvem vrátila závěsy do původního stavu a pomalu jsem vycouvala zpět ze dveří. Tak tohle se moc nepovedlo...

Vešla jsem do pokoje a s povzdechem dosedla na svou postel. Po chvíli přišla Jessica z koupelny se škodolibým úšklebkem.

Hodila jsem po ní polštář. "Mrcho."

"Co zas já?" Usmála se jak neviňátko.

Jen jsem zakroutila hlavou a trochu se pousmála.

Najednou zazvonil zvonek.

"To už bude Loui." Vesele vypískla.

"To už bude Loui." Napodobila jsem ji a naznačila, že si strkám prst do krku. "Já už asi půjdu."

"To nemůžeš. Přijde přece Niall. Budete dělat projekt."

"Jak to víš?"

"Nejsem jediná, která té druhé čte zprávy, takže být tebou mlčím..."

A tak jsem mlčela a jen jsem ji praštila polštářem. Znovu.

Seděla jsem na gauči a snažila se soustředit na knížku, to ale bylo vzhledem k cukrování těch dvou dost složité. Chystala jsem se už počtvrté zavolat Niallovi kde je, ale v tom se ozval zvonek.

"Jdu tam!" Zvedla jsem se a šla mu otevřít.

"Kdes Byl?"

"Trochu jsem se zdržel. Promiň, že jsem ti to položil. Myslel jsem, že je to můj budík." Odpovídal mi, zatímco jsme šli do pokoje.

Z kuchyně, kterou jsme míjeli, se ozvala Jess: "My jsme dneska taky zaspali. Viď Emmo?"

Vztyčila jsem prostředníček směrem za sebe aniž bych se otočila.

"Něco o čem nevím?" Niall zvedl obočí v tázavém pohledu.

"Nic důležitého."

Ani jsem nezaznamenala, o čem náš projekt byl. Zírala jsem před sebe a myslela na Louise, na jeho oči, jeho smích, který většina lidí nenáviděla, ale mi připadal prostě dokonalý. Myslela jsem na to, jak neuvěřitelně chytrý byl, a především na jeho překrásný úsměv, který kdysi patřil mně, ale už nikdy nebude. Stratila jsem ho. Je pozdě. Už nikdy nebudeme jako dřív.

"Co ti je?" Zeptal se Niall.

"Co jako?" Zasmála jsem se.

"Jsi smutná."

"Ale nejsem."

"Vidím to na tobě. Tváříš se smutně."

"Tvářím se normálně."

On jen povytáhl obočí.

"Jen jsem si vzpomněla na něco, co jsem měla, ale už nemám." Smutně jsem se na něj usmála.