PERFECT

1 - Kapka vody

*Emma*

Na skle okýnka jsem zamyšleně pozorovala pomalu, nejistě putující kapku deště. Jakoby chtěla zůstat. Jakoby nikdy neměla spadnout. Snažila se udržet, ale každý pohyb auta, každé zavátí větru ji sráželo níž. Bojovala. Nechtěla spadnout, přestože věděla, že se to stane. Muselo se to stát a ona nemohla nic, než zdržovat to. Prožít každou vteřinu navíc, než spadne dolů do prachu a rozplyne se v kaluži ostatních. Popravdě - obdivovala jsem její odhodlání. Já jsem to nedokázala. Dávno jsem byla ztracená v hnusné blátivé kaluži.

Ze zamyšlení mě vytrh Jack. "Jsme tady!"

Otráveně jsem se otočila a skoro jsem vykřikla při pohledu na Jessičin ksicht jen pár milimetrů ode mě.

"Je čas vstáááávát!"

"Ježiši! Nemáš teď náhodou běhat po rozkvetlé louce a balit poníky v kouzelném světě lásky a přátelství?!"

Jess začala hrát uraženou. "Už se s tebou nebavím."

"Neslibuj co nesplníš." Zamumlala jsem.

"Jezuskote ty seš tak sladká! Na tebe se člověk nemůže zlobit!" Vykřikla a natáhla ruce k obětí.

"Odstup satane!" Vykřikla jsem a začla se drát z auta.

Mamka se zasmála. "Vidím že naše dcery budou skvělé kamarádky. Budou jistě štěstím bez sebe až se dozví o svém novém pokoji.

"Pokojích." Opravila jsem ji.

"Ne. Pokoji."

"Děláš si prdel?! Já mám jako bydlet s TÍMHLE v jednom pokoji?!"

"Takhle se svojí matkou nemluv!" Vložil se do toho Jack.

"Promiň řekl kdo? Nejseš můj táta takže... Víš mami? Táta. Nevím jestli si ho ještě pamatuješ. Takovej ten milej chlap, co si ho opustila!"

"Ššššš" Řekla Jess a objala mě.

"TY! Se ode mně drž dál!" Vykřikla jsem a rozeběhla jsem se. Bylo mi jedno kam běžím. Hlavně pryč od toho všeho.

Chvíli jsem se procházela malým odlehlým lesíkem, kde naštěstí přes koruny stromů nepršelo. Přestěhovali jsme se jen pár desítek kilometrů od našeho domu, takže jsem ani nemusela změnit školu. Bohužel. Nedá se říct, že mám extra hodně kamarádů. Vlastně nemám ani jednoho. Ne, že by mi to nevyhovovalo. Je fajn, když tě všichni znají a raději se ti vyhýbají obloukem. Teď jsem si ale přála kohokoliv. Nezdá se to, ale jsem dost bojácný člověk. Začlo se stmívat a ochlazovat. Přála jsem si, aby tu někdo byl. Někdo, kdo by prolomil to děsivé ticho. Přála jsem se schoulit do něčí teplé náruče. Nikdo tu však pro mě nebyl. Slunce už zapadlo a já se začla třást zimou, což znamenalo jediné - následovala ta nepříjemnější část mého malého útěku, a to znovu se tam vrátit.

Tak jo. Vím že je divné věnovat už 1. část ale já si nemůžu pomoct. :33 Takže je věnována mým dvěma kámoškám a zároveň věrným čtenářkám KeXe <3 a Anežce <3 miluju vás lidi :'))