PERFECT

10 - Jako za starých časů

*Emma*

Bylo devět hodin večer a Niall už byl pryč. Bohužel na rozdíl od Louise, který se spolu s Jessicou nasáčkoval do našeho pokoje, a tím mě donutil odejít. Potřebovali prý klavír, protože Jess se musí "umělecky rozvíjet" a bez tupě čumícího Louise by to nejspíš nešlo. A tak jsem ten den už podruhé zůstala trčet na gauči s knížkou v ruce. A bylo mi celkem fajn, jestliže přehlédnu tu nepříjemnou myšlenku na to, že člověk, na kterém mi nejvíce záleží, má mnohem víc rád mou debilní sestru...

A i přesto, nebo možná právě proto mě naplnil příjemně hřejivý pocit, když oba dva na přání Louise přišli, protože "prostě musím předvést Jessice, jak hraju strašně procítěně." Nejdřív jsem ho s tím jeho procítěním poslala do patřičných míst. Přece jen už tři roky nehraju. Ale on na tom trval, usmíval se a byl zdvořilý. Po tolika letech jsem znovu viděla jeho úsměv,a to mě obměkčilo.

"Fajn." Oplatila jsem mu úsměv, vzápětí jsem ho však bouchla loktem do žeber, jenom tak, aby bylo mezi námi jasno...

Hrála jsem. Opravdu jsem hrála. A vzhledem k té menší "pauze" jsem si vedla obstojně.

Loui mě celou tu dobu sledoval. "Dobrý." Řekl. "Ale pamatuju si lepší časy." Ušklíbl se a mě začalo být špatně.

"Na to, že tři roky nehrála, dobrý." Jess se ozvala a já jsem měla chuť ji zabít.

Louis vypadal překvapeně. "Cože? To není možný. Proč si přestala? Tři roky, to je-" Na chvíli se odmlčel a když pak znovu promluvil, třásl se mu hlas. "Emm?"

"Ne." Umlčela jsem ho jediným slovem. Snažila jsem se znít rozhodně, ale tak nějak jsem jen vypískla. "Asi už bych měla jít."

Běžela jsem dolů a do očí se mi valily slzy. Došlo mu, že tím důvodem je on. Bez něj nehraju a on to teď ví. Má póza je pryč. Po celé škole se rozkřikne, že jsem slaboch a u mé lavice bude rázem oxidovat spousta lidí, protože mě milosrdně chtějí za svou kamarádku, protože jsem přece "taaaaaaaak strašně smutná"...

Znovu jsem se ocitla sama se svou knížkou. Seděla jsem tak nejmíň hodinu, ale přes slzy jsem přečetla sotva pár stránek.

Najednou si ke mně na gauč přisedl Louis a přistrčil mi sáček chipsů. Měl plnou pusu, a tak ze sebe jen vydal něco jako "Hmm?".

Vystřel Tomlinsone!" Kvůli pláči jsem si přes obličej nechala spadnout několik pramenů vlasů.

"Jessica usnula a mi se ještě nechce domů."

"Hmm. Svět očividně není továrna na splněné přání.... Vypal."

"Noták." Zkusil to znovu.

"Louisi." Otočila jsem se na něj. "Myslím, že si nemáme co říct..."

Chtěla jsem se obrátit zpátky, ale on mě chytil za bradu. Zadíval se mi do očí. "Prosím. Nemusíme se bavit. Mohli bychom pustit film...třebá...P.S.Miluji tě?"

"To nemyslíš vážně, že ne?" Nejvíc ze všeho jsem si v tu chvíli přála odejít.

"Emmo..."

"Ale film vyberu já...nějaký normální."