„Jestli budou takhle nudné všechny přednášky, končím," řekl Luky při odchodu z posluchárny.
„No, myslím, že bychom skončili všichni, ale uvědomte si, že bychom se potom už nemuseli nikdy vidět, a to přece nechcete," vyřknul Jeremiah důvod, proč vlastně ve škole zůstat. Věděli, že má pravdu, každý byl z jiného koutu republiky a Síma s Lindou taky nemůžou lítat po světě, jak se jim zachce.
„Nevadí. Zkusíme to tady přežít, ať to stojí, co to stojí. Nevzdáme se hned po první nudné přednášce a raději si zajdeme na kafe," vyřešil to Dan a zamířil ven ze školy. Dívky chlapce pronásledovali nenápadní jako duchové, protože další přednášku měly až za dvě hodiny.
V útulné tiché kavárničce si chlapci objednali kávu, aby se nějak nabudili na další přednášky a sedli si i s dívkami ke stolu pro šest lidí s výhledem do ulice.
„Dala bych si taky kafe," zamyslela se nahlas blondýnka.
„Tak proč si ho nedáš?" zeptal se Dan, který zaslechl tichý hlásek a byl si jistý, že to byla jedna z duchů. Nikdo kromě nich v kavárně nebyl a žádný z jeho kamarádů podobným hlasem nemluvil.
„Když si dá duch kafe, přestane se ovládat a hrozí porucha jeho mozku. Stalo se to jednou mému nejlepšímu kamarádovi a kdyby nezasáhl Nejvyšší, mohl by se vypařit. Nejvyšší si vyslechl, co mu ten kamarád říkal a potom z něj udělal obyčejného člověka. Už si nepamatuji proč, bylo to před dvaceti čtyřmi lidskými lety a vzpomínky na toho kamaráda mám v mlze. Nepamatuju si, jak vypadal, ani jak se jmenoval, jen vím, že díky kávě zjistil své poselství. Má zachránit celý svět od postupného vymírání, které způsobí jeden „obyčejný" smrtelník," odpověděla Danovi Simča a teprve potom se zarazila a pomalu se podívala na černovláska. „Ty nás vidíš nebo jen slyšíš?"
„Slyším tichý pisklavý hlas, ale nevidím vás. Nevím, jak je možný, že vás slyším, ale neřešil bych to."
„Zajímavý," zamumlala si pro sebe Simča a na mysl jí vytanula jedna vzpomínka z dob, kdy ještě žila. V lidském světě to bylo před třiceti lety, ale v duchařském před šesti.
Dvě „dítka" hrající si v jednom panelákovém bytě vypadala roztomile. Byli to nejlepší nerozluční kamarádi, co dělali většinu věcí spolu. Starší z nich, černovlasý osmnáctiletý chlapec, hlídal svou dvanáctiletou kamarádku, protože jejich rodiče byli na služební cestě v zahraničí a nechtěli dívku dávat na hlídání cizím lidem. Věděli, že její nejlepší kamarád se o dívku postarat dokáže. Netušili však, že v bytě nad nimi vypukne požár a na ty dva spadne trám, který je usmrtí.
