„Zdravím, jsem Luky a tohle jsou mí dva kamarádi Jeremiah a Dan. Vím, že to je divný a říkáte si, proč vás svolali, ti, co tu jsou teprve týden. Není to tak úplně pravda, že jsme vás svolali my. Byl to nápad naší kamarádky, která je duch. Poflakuje se po této škole několik let a vyzná se tu. Nám studentům věří, ale profesorům a řediteli ne. V čase hacknutí byla zabita jedna dívka kuchyňským nožem, nikdo vraha v posluchárně neviděl a na noži se žádné otisky nenašly. Snažte se držet v této posluchárně, a když už půjdete pryč, choďte minimálně po třech. Jídlo nám budou obstarávat duchové, tak nemějte strach ze zemření na hlad a dehydrataci. Myslím si, že Verča nebyla poslední obětí. Kdyby měl někdo nějaký dotaz, zeptejte se. Pokud nebudeme znát odpověď my, zeptáme se Simči," řekl do ticha Luky jako největší řečník a nejvíc ukecaný člen party.
Mezi studenty bylo napjaté ticho, dokud nějaký zrzek nezvedl ruku. „Jak se ten duch jmenuje?"
„Simča," vyřkl nervózně to jméno Jeremiah a publikum zalapalo překvapeně po dechu. To jméno už ve spojitosti s duchem slyšeli.
„Jak dlouho bloudí po této škole?" zeptal se dívčí hlas z druhé strany posluchárny než ten předchozí. Už tam nebylo napjaté ticho, všichni chtěli znát odpovědi na své otázky nebo otázky druhých. Napjatost se změnila na zvědavost.
„Dvacet let, takže dvě třetiny jejího duchařského života," tlumočil Jeremiah se strachem, kam až ty otázky zajdou, ale pohled do Simčiných a Lindiných očí ho uklidňoval.
„Je tu kromě Simči další duch?"
„Ano. Linda, ale ta tu je jen rok jako duch. Před smrtí si sem dávala přihlášku, přestože jí bylo pouze sedmnáct," odpověděl tentokrát Dan, protože se mu nelíbilo, že on jediný stále nic neřekl.
„Kolik je Simče?"
„V duchařském světě osmnáct, u nás by jí bylo čtyřicet dva," odpověděl zase Dan. On sám byl duchem šest lidských let, tedy jeden a pětinu duchařského.
„Je to ten duch, který pomáhal studentům, když je profesoři s ředitelem ignorovali nebo je potrestali za něco za co nemohli?" ozvalo se od nejstarších studentů. Většina tuto otázku čekala. Každý student o tom věděl, protože nejstarší to vždy řekli nováčkům. Stala se z toho taková tradice a Simča byla šťastná, když mohla pomáhat. Nikdo ze studentů tajemství tradice neprozradil, duch si toho vážil.
Než někdo z chlapců odpověděl, Simča dolétla k mikrofonu. Věděla, že jí uslyší všichni, když do něj bude mluvit.
„Ten duch jsem já. Potvrzuji. Chtěla bych vám ale také poděkovat. Nevidíte mě, mimo mikrofon neslyšíte, do teď jste si mnou nebyli jistí, ale přes to všechno se ze mě stala tradice. Vše, co o mně víte, si předáváte, a to se mi líbí. Pomáhám vám tak ještě raději. Ale za co děkuji nejvíce? Za těch dvacet let jste o mně neřekli profesorům ani řediteli.
Co se týká vaší situace, buďte v klidu. O jídlo se postaráme s Lindou a zábavu taky zkusíme vymyslet. Ale vy proto taky něco udělejte. Když někam půjdete, klidně jen na záchod, choďte ve skupinkách minimálně o třech lidech, jak to už kluci zmínili. V noci s vámi půjdu já nebo Linda, ať nemusíte budit ostatní. My, duchové, spánek nepotřebujeme, takže v noci budeme hlídat. Kdybyste viděli něco podezřelého, řekněte to klukům nebo mě, pokud jsem pro vás viditelná," zakončila proslov Simča a vrátila se na své místo ke dveřím. Měla ze sebe a z toho proslovu radost. Lidé nemohli vidět duchy, dokud na ně nepromluvil. Někteří ho uviděli, ale slyšeli ho všichni, protože mluvil do mikrofonu.
„Mám ještě jednu otázku. Nikdy ses s nikým nekamarádila, proč zrovna letos ses pro kamarádství rozhodla?" zeptal se dívky známý chlapecký hlas patřící modrovlasému Tomovi, chlapci, který byl poslední rok na škole.
„Ty jsi byl jediný, kdo mě kdy na této škole spatřil, tak jsem si chtěla najít nějakého dalšího kamaráda. K tomu se mě snažila donutit i Linda. A proč zrovna tahle trojka? K Danovi mě táhla neznámá sila jako neviditelné lano. První den se bavil se svými dvěma kamarády, kteří nás viděli, ale Dan ne. Tedy do jedné události, ale to vám říkat úplně nechci. Snad si s odpovědí spokojený, Tome," odpověděla a vytratila se ven. Nechtěla odpovídat na další otázky, přála si být chvilku sama a urovnat si všechno v hlavě.
