BTS • YUNGI • JEONGGUK • VRAŽDA • VINNA
Seděl na rozvrzané židli s prohnutou opěrkou a jednou nohou kratší než zbylé tři. Nevšímal si tváří míhajících se kolem, ani neurčitého šumu, který s sebou přinášely. Očima fixoval dveře, jimiž tu a tam vcházeli návštěvníci. Hodiny na stěně za ním ukazovaly krátce po půl čtvrté odpoledne, to ale nemohl tušit. Jediné, na čem záleželo, byla židle, na níž sedí, a zavřené dveře.
Zvoneček zacinkal v ohlášení nového příchozího. Obočí se mu malinko stáhla k sobě, když v malé hubené postavičce zabalené v tlustém kabátu rozpoznal Yungiho. Rychle však nasadil neutrální výraz.
„Čekal jsem Namjuna," poznamenal suše, když došel až k němu.
Yungi nic neřekl. Propaloval ho pohledem, dokud mladší poraženě nesklopil oči k zemi. Po rtech mu přeběhl úšklebek. Jsi stále stejný, Jeongguku, jako by chtěl říct. Jenže Jeongguk nebyl stejný a myšlenka se nezformovala v slova. Nechal ten úsměv odumřít se stejnou nemilosrdností, s jakou si prosincové mrazy berou letní kvítí.
Nijak nekomentoval fialovou podlitinu pod Jeonggukovým okem. Měl za to, že přesně ví, čí pěst ji způsobila. „Pojď," vybídl ho. Aniž by čekal na reakci, nastavil mu záda a vydal se chodbou stejným směrem, odkud přišel.
Jeongguk se zvedl ze židle a následoval ho. Držel si několik kroků odstup, ne však tolik, aby mu menší chlapec zmizel z očí. Brzy přišel na to, kam směřují. Domněnka se mu záhy potvrdila, když se před nimi objevily prosklené dveře vedoucí na nádvoří. Prostor byl v tuto roční dobu téměř prázdný – nikomu se nechtělo opustit vytopenou halu a vydat se zimě napospas. Yungiho hřálo teplé oblečení, ale mladšímu se takového luxusu nedostávalo. Jediné, co ho chránilo před nepříznivým počasím, byla šedivá mikina s vytahanými rukávy v ramenou od předchozího majitele. Přitáhl si volnou látku blíže k tělu a prošel kolem dvou mužů, z nichž mu jeden neochotně přidržel dveře.
Chlad jej uhodil okamžitě. Vítr si našel cestičku skrz tenkou látku. Očima mžoural do mdlého slunečního svitu, jež bolestně kontrastoval s šedými zdmi uvnitř budovy. Dovolil si zastavit, na chvíli skutečně zamrznout v čase a nasát do plic čerstvý vzduch, než pomalými kroky opět vyšel za Yungim. Menší chlapec zvolil pro místo jejich soukromého hovoru kout na protější straně dvora. Se založenýma rukama trpělivě vyčkával Jeonggukův příchod.
S radostí pochopil, že se nacházejí v závětří. Ramenem se opřel o drolící se zídku kousek od místa, kde se beton přecházel v drátěný plot, a Yungi mu beze slov nabídl cigaretu. Vytáhl jednu z balíčku a vložil ji mezi rty. Na špičce jazyka vyskočila důvěrně známá chuť.
„Nevěděl jsem, že kouříš," nadhodil do ticha.
„Nekouřím," odpověděl Yungi úsečně. Schoval poloprázdnou krabičku zpět do útrob kabátu, zatímco mladší zápasil se zapalovačem. Ruka s ohněm se třásla, když nestálý plamínek zlehka olizoval konec cigarety.
Jiskřička se záhy proměnila v oheň. Roztřeseně se nadechl a nechal šedivé teplo prostoupit celým tělem. Ani tentokrát Yungi neřekl nic. S odstupem dvou kroků a rukama zaraženýma v kapsách tiše pozoroval Jeongguka oddávajícího se starému známému doušku smrti.
„Taehyeong přestal," pronesl do ticha. Bradou ukázal směrem k obloze, kde se nad jejich hlavami mísil cigaretový kouř se vzduchem.
„Připomíná mi to, že žiju," zopakoval Jeongguk Taehyeongova slova, jež vyslovil jedné noci v Evropě. Stáli na balkoně, opírali se o zábradlí, oči připoutané k cizím hvězdám nad nimi. Kouř prokluzoval do světa skrz Taehyeongovy pootevřené rty, zatímco oheň kousek po kousku požíval vlastní tělo, dokud nezmizelo úplně. Taehyeong odhodil doutnající zbyteček do tmy pod nimi. Ještě chvíli tiše hleděl před sebe a potom beze slov odešel a nechal Jeongguka samotného s jeho myšlenkami.
ČTEŠ
Kde jsou děti?
Fanfiction[soubor povídek; multifandom] o dětství, dospívání i dospělosti samotné, o radostech a útrapách života, o limitech, překonání, prázdnotě a vyhoření, o maskách a mnoha tvářích, o idolech; o lidech.
