ENHYPEN • SEONU • SEONGHUN • COFFEE SHOP AU
Kavárna to byla opravdu útulná. Dřevěné stolečky, kulatá okýnka s vyšívanými závěsy, sladká vůně vznášející se ve vzduchu... Jediné, co mu chybělo ke spokojenosti, bylo samotné kafe.
Samozřejmě věděl, že nejdřív musí přistoupit k pultu, vyhledat obsluhu a horký nápoj objednat. Problém byl, že žádná taková osoba se v dohledu nenacházela; když tedy nepočítal toho kluka s nápadnou pihou na nose, co měl zástěru přehozenou přes ohbí ruky a oči upřené kamsi do stropu. A ten se zrovna jako zaměstnanec netvářil...
Seonu potřásl hlavou – ruka mu okamžitě vystřelila k čelu, aby srovnala neposlušné prameny. Netušil, co to do něj vjelo. Třeba jen potřeboval brigádu. Není jedno, kdo mu to kafe připraví?
„Um, dobrý den," odkašlal si, aby na sebe upoutal chlapcovu pozornost. „Jedno vanilkové latte, prosím."
Kluk k němu upřel kukadla v barvě horké čokolády, pohled ostrý, až měl Seonu chuť utéct někam hodně daleko, strčit tam hlavu do písku a už nikdy nevylézt.
Zvědavě naklonil hlavu a koutky úst nadzvedl do úsměvu. „Tady nebo s sebou?"
„S sebou. Prosím."
„Hned to bude," slíbil, ale k Seonuově překvapení neodspěchal nápoj připravit. Vlastně neudělal nic, co by třeba jen naznačovalo, že hodlá jeho požadavku vyhovět.
„Seonghune!"
Než se stihl zeptat, v čem je problém, ozval se nalevo od nich hlas. Jeho zdroj se objevil vzápětí. Žena nesla náruč něčeho, co na první pohled vypadalo jako špinavé prádlo – když přišla blíž, rozeznal další zástěry.
Seonghun odněkud vykouzlil tašku a začal je cpát dovnitř. Do volné ruky mu žena vtiskla dvě desetitisícové bankovky.
„Kup si někde něco k jídlu, než půjdeš bruslit. A ty zástěry se perou na čtyřicet," připomněla mu a mírně se u toho zamračila. „Ne devadesát. Rozumíš?"
„Ano, mami."
Moment. Mami???
...
Do prdele.
Sklopil hlavu ve snaze propadnout se pod zemský povrch, a modlil se u toho, ať se Seonghun co nejrychleji rozloučí a odejde. Chlapec se k tomu ale jako naschvál neměl.
„Potřebuješ ještě něco?" zajímala se matka.
„Vanilkové latte. S sebou."
„A kafe piješ odkdy přesně, mladý muži?" založila si ruce v bok.
„Já ne," usmál se Seonghun, a kývnutím pokynul k Seonuovi, který se teď červenal tak, že by bez problémů dokázal splynout s hromadou zralých rajčat.
„Ach... ach!" vykřikla, a konečně vzala Seonuovu přítomnost na vědomí. „Moc se vám omlouvám! Hned to bude," vyzvala ho a odspěchala připravit jeho objednávku.
Po zbytek času, co čekal, upřeně pozoroval tkaničky svých bot. Ženiny omluvy odbyl spěšnou úklonou, převzal si od ní kelímek s kávou, a co nejrychleji obchod opustil. Dokonce ani nepočkal, až mu rozmění za útratu.
Trapas, běželo mu hlavou, zatímco vycházel na ulici. Jen kvůli jednomu hloupému kafi.
Sem už si pro latte v životě nezajde.
Zvoneček za jeho zády zacinkal. Štíhlá postava se sportovní taškou přehozenou přes rameno se mihla kolem něj.
„Dobrou chuť!" Seonghun se na něj naposledy zazubil a svižným krokem zamířil svou cestou.
Na druhou stranu...
Seonu usrkl první doušek horkého vanilkového nápoje, oči ani na okamžik nespouštěje ze vzdalující se postavy. Nějaký ten důvod by se možná přece jen našel...
ČTEŠ
Kde jsou děti?
Fanfiction[soubor povídek; multifandom] o dětství, dospívání i dospělosti samotné, o radostech a útrapách života, o limitech, překonání, prázdnotě a vyhoření, o maskách a mnoha tvářích, o idolech; o lidech.
