STRAY KIDS • CHAN • FELIX • ZRCADLO • URBAN FANTASY
Chlapec za zrcadlem se usmíval.
Dělal to pořád. Nezáleželo, o čem Chan zrovna povídal. Kluk seděl s rukama založenýma v klíně hned za jeho odrazem, hlavu mírně nakloněnou ke straně, na rtech tolik charakteristický úsměv. Nijak nereagoval na slova, jimiž ho dobrou hodinu zahlcoval, ale Chan si rád myslel, že jej podivný kluk poslouchá.
***
Můj kamarád je ten nejlepší kamarád, jakého bych si mohl přát. Je tu se mnou, když jsem šťastný a je tu i ve chvílích, kdy se cítím pod psa. Když mě něco trápí, vždy si mě poslechne a dobře mi poradí. Proto je mým superhrdinou.
Můj kamarád se jmenuje...
Rychlým sledem rozzuřených pohybů stránku zmačkal a mrštil s ní o stěnu. Papírová kulička se neškodně odrazila od zdi a zapadla za psací stůl přistavený pod oknem. Lživé věty se zakutálely mimo jeho zorné pole a Chan, o nic méně vzteklý, neměl nejmenší chuť po nich pátrat. Ať třeba shnijí, pomyslel si.
Neměl kamarády. Ne, když se teprve nedávno přestěhoval, když navštívil sotva dvě vyučovací hodiny, když neuměl sebrat odvahu k jedinému pitomému: „Ahoj! Já jsem Chan, a ty?"
Neuměl to a nikdy umět nebude a tenhle hloupý domácí úkol ho vůbec nezajímá.
***
Poprvé ho zahlédl před několika měsíci, krátce po začátku školního roku. Ten den se nestalo nic výjimečného, a žádné šílené dobrodružství nemělo následovat. Když si Chan uvědomil, že kromě vlastního odrazu jej ze zrcadla pozoruje druhý pár očí, vyděsilo ho to k smrti. Ohnal se za sebe, ale jeho ruce nenarazily na žádný odpor. Vyveden z rovnováhy upadl, tvář odvrácenou od naleštěné plochy. Když vzápětí vzhlédl, opět osaměl.
***
Svedl jeho přítomnost na milion různých věcí. Podivný odlesk světla, vlastní zmatenost, zmocnilo se ho šílenství, spletl si ho s obrázkem z plakátu, byl to jeho bratr v kostýmu a chtěl ho vylekat. S každou další teorií posouval hranice představivosti a vlastní příčetnosti, až po několika dnech učinil spekulacím za dost.
„Vím, že tam jsi," pronesl před zrcadlem. Snažil se, aby to znělo sebevědomě a pevně. „Ukaž se."
Počkal ještě chvíli. Minutu, dvě, tři. Když se nic nestalo, povzdechl si. Nakonec se mu to přece jen zdálo.
Otočil se k odchodu, když zpoza rámu zrcadla nesměle vykoukla polovina obličeje.
***
Netušil, co je pravdy na tom, že ho kluk za vlastním odrazem slyší. Určitě však věděl jedno: někde za dveřmi jeho pokoje poslouchá dočista jiná osoba. Chanova matka si nenechala uniknout žádnou příležitost, aby vyjádřila, jak ji synovo chování v posledních měsících znepokojuje.
Zavře se do pokoje a mluví! Pro sebe!
Jen ať si trénuje projev. To se ho zastane otec. Přece jen, jsou rozumní rodiče a nepřejí si nic, než aby z dětí vyrostli slušní, vzdělaní lidé.
„Slyšíš?" obrátil se k zrcadlu. „Už zase meje nádobí. Myslí si, že když pustí vodu, že JÁ neuslyším JI."
Zasmál se.
Bratr si z něho zase utahoval, že je podivín a že nemá kamarády. Sestra se pak omezila jen na to, že si před ním zaklepala na hlavu. Pravda nemohla být vzdálenější, ale podobně jako nechával matku pohrávat si s vodovodním kohoutkem, ani jim ten názor nevyvracel. „Prostě řeknu, že máme ve škole prezentační soutěž nebo tak něco. Jako bych tam snad chtěl jít. To už se dřív přihlásí Jisung, než aby mě tam dostali. Že?"
ČTEŠ
Kde jsou děti?
Fiksi Penggemar[soubor povídek; multifandom] o dětství, dospívání i dospělosti samotné, o radostech a útrapách života, o limitech, překonání, prázdnotě a vyhoření, o maskách a mnoha tvářích, o idolech; o lidech.
