Kde jsou děti?

Souhvězdí

BOYS PLANET • LEE HOETAEK • SUNG HANBIN • PRVNÍ SETKÁNÍ

Hoetaek seděl na obrovském blyštivém křesle se stříbřitou vypolstrovanou poduškou. Ruce měl složené v klíně, ramena stažená k sobě, nohama zlehka komíhal pouhých několik centimetrů nad zemí a připadal si u toho jako nejosamělejší člověk na světě.

Kde jenom začít? Tak třeba: v prvé řadě na tom hloupém křesle ani sedět nechtěl.

V nějakém příjemnějším, přívětivějším a celkově méně zvráceném vesmíru by se posadil na židli s číslem osm. Nebo devět. Nebo třeba klidně čtyřicet pět, proč ne... zkrátka by se s radostí uvelebil na kterémkoliv ze stovky přichystaných míst. Kdekoliv, jenom ne tady.

Jenomže to nešlo. Byl totiž Lee Hoetaek: a proto musel přijít až úplně poslední. A protože se objevil jako poslední, musel být jeho příchod zlatý hřeb večera – a co většího, okázalejšího, nezapomenutelnějšího mohl udělat, než se usadit uprostřed, v samém srdci židlemi obtěžkané konstrukce, přímo na tom největším křesle?

Nešlo ani tak o to, že by o symbolické první místo nestál. Samozřejmě, že ho chtěl. Jenom ne za cenu, že z třpytivé sedačky bude muset vyhnat nějakého vyjukaného, sotva dospělého mladíčka, co jen chtěl alespoň na okamžik okusit ten překrásný pocit vítězství.

Hoetaek byl hrdý muž. První místo si chtěl zasloužit. Ne k němu přijít... takhle.

Tyto myšlenky se mu honily hlavou, zatímco ze svého trůnu pozoroval, jak se na malém pódiu dole pod ním střídají skupinky soutěžících. V tuto chvíli byl vděčný za léta zkušeností a tréninku, díky kterým před kamerami snadno schoval své myšlenky za masku zdvořilého zájmu.

Střídavě upíral oči k jednotlivým účastníkům, vesměs mladým chlapcům, a k zádům šesti porotců usazených na čestném místě před vyvýšeným pódiem. Nad nimi byla u stropu zavěšená velká obrazovka, kam se v reálném čase promítaly záběry jak vystupujících, tak publika.

Hoetaek se ale na dispej nedíval. Jednak nijak netoužil po tom, vidět svůj obličej (a ani na okamžik nepochyboval o tom, že se jeho maličkost na tabuli objevuje v pravidelných intervalech). A pak také proto, že žádné digitální zvětšení zkrátka nepotřeboval. Přestože jim pořádně neviděl do obličeje, řeč těla i tón hlasu, kterým účastníci odpovídali na hodnocení poroty, mu prozradili všechno, co potřeboval vědět.

Ne poprvé ho napadlo, co tady vlastně dělá. Nezpochybňoval své rozhodnutí – hluboko uvnitř věděl, že to, co dělá, je správné. Na první pohled však bylo všem jasné, že mezi tyto mladé, často ještě nedospělé kluky zkrátka nezapadá. Dělily je od sebe jak zkušenosti, tak dovednosti i věk, a v neposlední řadě – a to mu bylo proti srsti ze všeho nejvíc – také ten drobný fakt, že Hoetaek byl idol; a že všichni tito chlapci na něj zírali s otevřenými ústy a neskrývaným obdivem.

Dva z nich zrovna stáli na pódiu a se svěšenými rameny poslouchali hodnocení poroty. Nepochyboval o tom, že se snažili. Že předvedli to nejlepší, čeho byli v té chvíli schopni.

Jenomže to nestačí, dodal v duchu hořce, když porota nevybíravě zahrnula oba nešťastníky kritikou. Jeho přítomnost na této přehnaně okázalé sedačce toho byla jasným důkazem.

Přesto se nemohl ubránit tomu, aby za hrudním košem nepocítil osten závisti. Nic se od nich neočekává, pomyslel si pochmurně. Když něco pokazí, svět se nezboří. Přijdou další příležitosti. Druhé a třetí šance. Ještě se mohou zlepšit, rozvinout.