Někde mezi námi

Projekt

"Si!" Co se tu sakra děje?! "Je mrtvá." Křičí někdo, vlastně asi všichni.
Teď ale nezjistím co se stalo, protože pomalu omdlévám.

 
Předbíhám? Zkusíme to od začátku...

„Amyyy!" Volá na mě Leny z vedlejšího domu. „Ah-" začala jsem s pozdravem, ale přeruší mě Sintia. „Strasně se omlouvám že jdu pozdě, zaspala jsem." Sintia je strašně spolehlivý člověk, nikdy nechodí pozdě. Mávla jsem nad tím rukou, a ukázala směrem, kam jsme vyrazili.

„Chápete, že už je to skoro dva roky od přijímaček?" Snažila se začít Leny konverzaci. „Je to fakt hustý, jsem ráda že to máme už za sebou, byla jsem z toho tak ve stresu." To je ale asi všem jasné že cokoli, co ovlivní Sintiinu budoucnost je pro ni stres.
„Jo a taky že už se za čtyři měsíce letíme do Francie?!" Snažila jsem se změnit téma. „No... je to jeden z důvodů, proč jsem se sem přihlásila." Neznám nikoho z uchazečů, kdo by si prošel stránky školy více než Sintia. „Jen doufám že si to budu moci dovolit." Přesně tohle je ta chvíle, kdy si říkám, jak moc jsem blbá, že změním téma ze Sintiina stresu z přijímaček k Lenyimu stresu kvůli financím. Teď už se raději o téma starat nebudu, protože jediný člověk, kterého jsem dnes nepřinesla do rozpaků jsem já.

Školu zatím dnes nějak přežíváme, za chvíli ale máme historii, na tu se moc netěším. „Do... háje" to se může stát jen mně. „Co se děje Amy?" Ptá se Sintia. „Minulý týden nám Deenová řekla ať si nachystáme projekt o Francouzském králi Ludvíku čtrnáctém. A já ho samozřejmě zapomněla doma." Jsem na sebe tak naštvaná, strávila jsem tím celý víkend. „To nějak zvládneš ukecat" Podporuje mě i Leny. „Nemám na vybranou..." A kráčím do třídy. Chvíli na to zazvoní a přijde učitelka Deenová „Odevzdejte mi vaše projekty prosím." Dnes paní Deenová nevypadá že by měla dobrou náladu, ale jdu na to. „Paní učitelko Deenová?" bojím se, ale přihlásit se musím. „Ano Amálie?" To zvládneš říkám si v hlavě To zvládneš „chtěla bych se Vám omluvit, zapomněla jsem si svůj projekt doma. Mohla bych vám ho donést zítra prosím?" Dívá se tak naštvaně. „Amálie, víš co to znamená že ano?" koukám na ni nechápavě, ale asi myslí můj průměr, od vyhození mě drží jednička z aktivity. „Ovlivní to tvou přihlášku na měsíční výlet do Francie." To je špatné, to je hodně špatné, protože na seznamu je již deset náhradníků. Pak se přihlásí Matt „Paní učitelko mohla byste nám prosím říct program na tento výlet?" Jenže Deenová jen obrátí oči v sloup.

„Vše je na přihlášce." Ano... to má pravdu, vím, o co všechno přijdu...výlet na Eiffelovu věž, procházka po mostu Pont neuf a všechny další zážitky.

Hned po příchodu domů se mě vždy máma ptá „Jak bylo ve škole?" nechci ji říct že jsem neodevzdala projekt, řeknu jí to až bude vhodná doba. „Jo, dobrý... vlastně stejný jako každý den." Snažím se mile usmát, ale máma vidí, že se něco děje. „Vážně je vše v pořádku?" kouká na mě podezíravě. „Jo jasně, proč by ne?" snažím se odejít, ale máma mě zastaví. „já vidím že to není v pořádku, řekni mi, co se děje." nechci jí lhát, takže radši odcházím a nic neříkám.

Ráno bylo zvláštní, probudila jsem se, a šla na snídani, máma si se mnou chtěla promluvit. O čem tak? Byl tam i táta, nevěděla jsem o co jde.

Pak mi to došlo... jsou naštvaní – na mě. „Dobré ráno" Popřála jsem všem. Ale jediný, kdo mi odpověděl byl můj desetiletý bratr Jack. „Takže..." začala máma „Můžeš nám to vysvětlit?" Koukám na ni, a nevím co říct. „Nevím co." „Takže mi chceš říct, že nevíš že ti zrušili přihlášku do Francie kvůli tomu projektu?!" Teď jsem měla sto chutí odběhnout někam, kde mě nenajdou. „Zapomněla jsem ho doma." To asi úplně nepomůže. „Chápeš, že jsi kvůli tomu přišla o životní šanci že ano?" Jasně že chápu, že není úplně dobré, abych na herecké konzervatoři nejela na domluvený program s herci, ale mě to prostě nebaví. Já chtěla jít na policejní akademii. „Ano" Odpovím, i když mě to ani tolik netíží. Chci situaci nějak pomoci, a jelikož vím, že si Leny nemůže tento výlet dovolit, zkusím to touto cestou..." Leny jet nemůže, nemůže si to dovolit a mně jí bylo líto." „Amélie Alice Morrenová, nemysli si, že ti budu věřit, že jsi to udělala kvůli ní. Už od mala všude zapomínáš své věci." Nemůžu namítat, že to není pravda, protože sama moc dobře vím, že to pravda je. „No alespoň vidíš že se nehodím na herectví, chci přestoupit, to už vám říkám dlouho!" Odkráčím pryč do pokoje, abych co nejrychleji odešla do školy. „Amélie!" volá táta, ale já to ignoruji.