Někde mezi námi

Kómat

„Jsem v nemocnici." Takhle by asi hovor s mámou začínat neměl. „Sintia je..." chytá mě pláč „...Sintia je mrtvá." Co mám dělat? Právě mi umřela nejlepší kamarádka a nikdo neví jak a proč. Nebo alespoň já to nevím. „Am, já vím že jsi v nemocnici, byla jsi v kómatu. Týden. Jezdíme za tebou každý den, hned jak nám Leny volala že jste v nemocnici." Týden? Sakra fakt týden? To už ten případ musí být uzavřen! „Přijedeme za tebou, za hodinu jsme tam" vytahuje mě máma z mích myšlenek. „Ahoj." Loučím se s mámou, a hned jdu hledat Leny. Zastaví mě jdoucí doktorka. „kam to jdeš?" jak je možné že zní úplně jak máma? „Hledám kamarádku, jmenuje se Lena Friemonová." Doktorka na mě kouká jako bych se zbláznila. „Ta tu není, ani být nemůže." To je jen sen. Vzbuď se. „Jdi si lehnout." Poroučí mi. Tak já tedy odcházím.

Celé je to složité, jsem zmatená, nic si nepamatuji. Snad mi Leny vše vysvětlí.

Po týdnu pobytu v nemocnici si mě rodiče už mohli odvézt. Hned jak jsem přijela domů, hned jsem šla za Leny. Zazvonila jsem na zvonek s nápisem Fremonovi, otevřela mi Lenyina maminka. Ta je moc milá, vždy mi nabízela sušenky, ale už je to tu jiné, jiné, než když jsem tu byla naposledy. Sintiina smrt zasáhla celou rodinu. Jdu k Leny do pokoje a zdravím ji. „Ahoj Len" obě jsme tak smutné, ale kdo by nebyl. Nedokáže mě ani pozdravit, je na ní vidět že už pár nocí nespala. Ani já bych toho moc nenaspala, kdyby mi na noc doktoři nedávali prášky na spaní, prý jsem to potřebovala. Chvíli jsme jen tak seděli a nic neříkali. Pak ale přišel zajímavý dotaz od Leny: „už tě vyslýchala policie?" No do háje, na to jsem moc nemyslela. Znamená to, že ještě neuzavřeli případ. „Ne." Odpovím tiše jakoby nic.

Celý den jsme byli u ní, a projížděli fotky v telefonu. Sintia byla skoro na každé z nich. Moc nám chybí.

Jsem dva dny doma a už teď mám nonstop příchozí hovorna mobilu. Prý ten případ byl i ve zprávách, ale zatím neurčili viníka. Všechny ignoruji, ani si nečtu e-maily a zprávy. Chci o tom mluvit pouze s rodinou a Leny. Teď mi alevolá někdo, koho bych čekala už dávno – policie. Jasně že teď to ignorovatnemohu. „Dobrý den, u telefonu Amélie Morrenová?" ptá se mě ženský hlasvycházející z mého telefonu. „Dobrý den, ano, to jsem já. Jak vám mohupomoc?" Vím úplně přesně, jak jim mohu pomoci – domluvit si s nimi schůzkuna policejní stanici. Tak se i stalo. Zítra v osm hodin ráno mám schůzku s policií.Bojím se. Udělala jsem něco já? Je to i má chyba?

Je šest ráno, jdu si obléci své černé džíny a bílí top. Dnes v noci jsem nezavřela oči. Všichni ještě spí, já si jdu dolů, udělat snídani. Chleba s vajíčky, když u nás Si spala, vždy si to dala k snídani. To už se nestane. Nezvládám to. Usedám si na gauč a začnu brečet. Vzpomínám na to, jak si Sintia vždy dělala srandu z mého bratra když byl malý. Na to, jak jsme spolu s ní a Leny poprvé vešli do základky. Jak začala brečet když spadla do bláta a byla na mě naštvaná protože jsem na ni nepočkala. "Amalie!" Volá na mě máma. Ani jsem nevěděla že přišla. Jen... co to tu tak smrdí? A do prdele. "Ty neslyšíš ten detektor kouře?" To pískání? Teď ho slyším, ale před sekundou jsem jo neslyšela. Vajíčka budou jistě úplně spálená. "Promin mami." Jsem z toho fakt nešťastná. "To nic zlato, chápu to. Musí to být tak těžké..." já ji ale přeruším, "ano, je to těžké, ale ty to nemůžeš chápat. Teď jdu na policii, doufám že to mám od tebe povolené." Beru si krajíc chleba a zabouchnu za sebou dveře. Lituji toho jak jsem se k mámě zachovala, já to tak nemyslela. Sedám si do autobusu, který je skoro plný lidmi co jedou do práce. Jedu čtvrt hodiny, a pak mě autobus vysadí u policie. Jsem tu o čtvrt hodiny dříve. Zajdu si alepoň pro kafe. Je to hned vedle.

Vycházím do prázdné kavárny, a jdu k pultu. "Dobré ráno," pozdraví mě obsluha, "co vám mohu nabídnout?" Přemýšlím o cappuccinu nebo latte. "Prosím jedno cappuccino s sebou"  nakonec se rozhodnu.
Dostanu své cappuccino a odcházím. Vycházím na stanici, a nikdo tam není. Jsem tu sama. Z ničeho nic se otevřou dveře, a vyjde mladý pán, muže mu být tak třicet a pozve mě dál.