Někde mezi námi

Eskalátory

Jdeme na vlak, a v tu chvíli mě napadá "Leny, na co vlastně jedeme?" Leny se jen usmívá. "To uvidíš, už se těším."
Vlak nám malém ujel, ale stihli jsme ho. V Praze jsme se ještě zastavili pro ovoce sušené mrazem, které všem doporučuji. Jdeme na metro, musíme jít po normálních schodech, protože Leny se po jezdících bojí. Jedeme metrem a povídáme si, je tam spoustu dalších lidí, kteří s námi jdou asi do divadla, dámy mají krásné šaty a pánové mají košile. Cesta metrem trvá věčnost – asi půl hodiny. Když vystoupíme z metra, čekáme, protože jde strašně moc lidí. Nakonec se rozejdeme směrem ke schodům, chvíli jdeme v úzké uličce, ale pak zjistíme, že tam normální schody nejsou. Musíme jít na eskalátory. Leny chytá paniku. „Leny, nemysli na to, bude to v pohodě ano?" Leny málem brečí. „Jo, to zvládneš" podporuje ji i Sintia. Potřebujeme jít, zaprvé tady trochu zavazíme, ale za půl hodiny začíná divadlo. „Víš co? Prostě tě chytíme za ruku a budeme si povídat ano?" Bude to sice dlouhé povídání, protože tyhle schody zrovna krátké nejsou, ale jiná cesta není. Vlastně sama nevím, proč se eskalátorů tak bojí, ale teď asi není vhodná doba se na to ptát. Se Sintií na sebe koukáme. „Tak jo, jdeme na to." Oznamuje nám Leny.

Pomalunastupujeme na ty schody. Asi už vím, proč se tak bojí, je to kvůli té výšce. Snažímse to naznačit Sintii. „Čím jste chtěli být, když jste byli malé?" vážněpotřebuji nadhodit téma. „Vílou." Odpoví mi sklesle pouze Sintia. „Jápolicistkou, stále chci být." Oni to vědí, že nechci být herečkou. „A co bys vyšetřovala?"ptá se Leny. Co takhle nadhodit vtip? Napadá mě. „Já nevím, třeba si představ, že jedeme tady po schodech, ty se zastaví a někdo vystřelí?" musímuznat, že náš humor nestojí za nic, ale zafungovalo to. Funguje to předevšímproto, že bych to takhle vyřešit nedokázala, protože bych omdlela. Z pohleduna krev, je mi až na omdlení. Tak jsme se zasmáli. „Já jsem-„ začala slovo Leny,to nestihla dokončit, protože v tu ránu se ozvalo jen BUM. Křik. Jájsem ohluchla. Vidím jen mlhu před očima. Už je to trochu lepší. Stojíme, pročstojíme? Už to vidím. "Si!" Co setu sakra děje?! Říkám si v hlavě."Je mrtvá." Křičí někdo, vlastně asi všichni.
Teď ale nezjistím, co se stalo, protože pomalu omdlévám.