Někde mezi námi

Výslech

"Takže slečno Morrenová jste si nevšimla nikoho kdo by vás sledoval?" Ptá se policajt. Celkem milí člověk. "Ne, ničeho." Nepamatuji si skoro nic. "A co byla poslední věta co jste řekla, jaké téma?" Nad tím se musím chvilku zamyslet. Smáli jsme se. Ale čemu? Leny se bála. Eskalátorů? Řekla bych že jo. "Leny se bála." Říkám, i když poněkud zmateně. "Co jste jí řekli? Jak jste ji uklidnili?" To je dobra otázka, jak? Měla jsem se nad tím zamyslet už před tímto výslechem. Počkat, povolání. "Bavili jsme se o povolání, o tom kdo chtěl kým jako malý být." Ale ne, teď mi to došlo. Jestliže už Leny vypovídala, nejspíš jsem hlavní podezřelá. Vzpomínám si, co se stalo. Mám to říct i jemu? Pomůže to nějak s vyšetřováním? Asi na tom ale teď nezáleží, protože určitě vyslechli i lidi kolem nás, slyšeli to? Já nic neudělala. Vím že ne. "Já-" nedokážu to říci. "Nebojte se slečno Morrenová, tady jste v bezpečí." To vím, ale né před jejich pohledem. "Řekla jsem že chci být policistkou, a na dotaz co bych vyšetřovala, jsem řekla že vraždu. Bylo to myšlené jako vtip, ony vědí... věděli že se mi z pohledu na krev děla špatně. A tomu bych se při této práci asi nevyhla." Policajt se na mě jen zaraženě dívá. "Pamatujete si přesně tu větu jak jste to řekla?" Jdeme tady po schodech, ty se zastaví a někdo vystřelí. Opakuje se mi v hlavě. Dokážu to říci nahlas? Ano. Dokážu. "Já-" nádech, výdech "já řekla větu: jedeme tady po schodech, ty se zastaví a někdo vystřelí. Tak nějak to asi bylo." Nedokážu se mu podívat do oči. Vím co si mysli, podle nej jsem vrahem já. Nejhorší ale je, že se mi vše vybavilo. Už tu nedokážu být. Zvědám se ze židle, a pomalu odcházím. "Nashledanou." Na znamení že mužů jít pokývne policajt, a vypíná záznamovou kameru.

Jdu do parku, nechci jít domů. Procházím se po okolí, a pozoruji okolí více než dříve. Je dvanáct, zajdu si na dobré jídlo, to si zasloužím.

Vycházím do restaurace, a usedám na barovou židli. Jsou zapnuté zprávy, zajímá mě jestli se zminí o Si. Je tam soukromí detektiv, a banda redaktorů se ho ptá na různé dotazy ohledně případu. "Jak se ta vražda stala? Čím byla uskutečněna?" Padne první dotaz od starší ženy. "Co si dáte madam?" Vyruší mě z myšlenek pán stojící přede mnou. "Dám si kuřecí plátek na grilu s hranolky." A mile se usměji. "Hned to bude." Usměje se na oplatku. A já se dál koukám na zprávy. "Kdo je hlavní podezřelí?" Ptá se starší pán mimo záběr kamery. "Našim hlavním podezřelým je nejlepší kamarádka oběti. Ale zatím není nic ověřené." Odpovídá v klidu detektiv. Píská mi v uchu. Pomoc, já nic nevidím. Je mi špatně. "Pane, pane!" Volám na číšníka. "Donesl byste mi vodu prosím, rychle." Už to déle nevydržím, mají mě za vraha. Mě. "Tady máte... jste v pořádku?" Ptá se mě. "To bude dobré, mockrát vám děkuji." A napiji se své skleničky.
Po chvíli mi donesli i mé jídlo. Zatím nikdo neví, že mysli mě. Hlavně ne tady. Doma ano, v našem malém městě Gendreel. Sním co mohu, a že mi toho docela dost zbylo.

"Máte volný pokoj?" Ptám se na recepci restaurace, protože jsem si všimla, že na letáku mají krásné ubytování. "Ano, pro jednu osobu?" Ptá se recepční. Odpovím že ano, a dostanu klíče od pokoje 27. Jsem úplně přejezená, domů dnes nepojedu, bylo by moc dotazů. Odbiji si je zítra, myslím že na to zvládnou počkat.

Po mém dlouhém spánku jdu opět na barovou židli. Tentokrat ale nevydržím pouze u vody a jídla. "Dám si whiskey" oznámím pánovi, který právě dostal směnu. Po pár skleničkách zjistím že mi lépe. Potřebuji si s někým povídat, a s kým jiným než s barmanem? Odvikladam mu cely svůj příběh, a na konci dodám: "ale já všem ukážu, že jsme nevinná." To je však poslední, co si z toho pamatuji. Protože pak už jen vím, že jsem se ocitla na svém pokoji, a spala.

Ráno mi není úplně dobře. Ale vím, že už musím domu. Protože mám sedmnáct zmeškaných hovoru od mé mámi.

Nastupuji tedy do autobusu. Tam jsem překvapivě nikoho nepotkala. A kráčím domů. "Ahoj mami."