Někde mezi námi

Lupič

"Co s tím sakra budeme dělat?!" jsem fakt zklamaná zajímá mě co na to říkají holky. "Tak jeďte beze mě" navrhuje Leny. "V žádném případě, buď všechny nebo ani jedna." Zadržuje ji ihned Sintia. "Mám průšvih, myslím že tyhle prázdniny si toho moc neužiji, slíbila jsem rodičům že se tam dostanu, ale Deenová mi také ještě nedala vědět, jestli můžu, nebo ne." Myslela jsem to vážně, nebyla to jen útěcha pro Leny, ale souhlasím se Si, že bez Leny nikam. Teď to jen vysvětlit rodičům.

"Ahojky Amálko, jak se dnes dařilo?" Čím to je že tyhle maminy dotazy nesnáším? "Hmmm.." já ji to říct nezvládnu, ale musím dřív než napíše učitelka své rozhodnutí. "Mami, já nemůžu jet-" máma mě hned přeruší, "proč jako? Učitelka ti to nedovolila?! Jde o tvou budoucnost!" Jdu na to.. "mami, zaprvé Leny nema peníze na to, aby tam jela, já tam nechci, a nevím ani jestli mužů. Chci přestoupit protože mě to nebaví, nevím co dělat a je toho na mě moc." Máma moc neví co na to říct ale nakonec se přemůže ke slovu: "Ach zlato, nemůžeš se pořád upínat na ostatní-" tohle se nedá vydržet "pochop už konečně že Leny je moje nejlepší kamarádka a tohle bych ji nikdy neudělala!" Jenže teď přijde mámi správná otázka: "a když přestoupíš tak si myslíš že ji to neublíží? Ani Sindii?" Nevím co říct, má pravdu, a ona ví že má pravdu. "Pokud nepojedeš, tak letos na prázdniny taky nikam nejedeš! Žádný tabor, žádná dovolená. Budeš doma a budeš mi pomáhat." Tak teď toho mám právě dost. "Jsem dospělá, můžu si dělat co chci!" Máma už očividně taky. "Dokud bydlíš u nás, tak žádné dělat si co chci budeš nás poslouchat!" V tom mě přišel Jack zachránit. "Mami, musíš mě odvézt na ten trénink, dnes ho máme přece na dvě hodiny." Mama vypadala docela zmateně ale vzala kličky od auta a šla.

Dělám domácí úkol do literatury, máme napsat scénář k našemu vymyšlenému příběhu, a ten nejlepší se bude hrát příští rok. Popravdě mi učitelka na literaturu řekla že podle ní mám největší šanci, ale já musím prohrát. Nedává to smysl? No to opravdu dává, když vyhraji, nepřesvědčím rodiče o tom, že na herectví nepatřím. Už je unavující jim to stále vysvětlovat, asi to vzdám. "Am?" Ten Jack mě ale vylekal. "Ahoj, Jacku. Chceš s něčím pomoci?" Podívám se na něj, ano občas mě štve, ale mám ho ráda. "Ne Amy, ty potřebuješ pomoci." Jo, toho jsem si taky vědoma. "Jsi pozorný" "jo, to jsem, protože kdybych dnes nelhal že mám trénink dříve, tak bych tam nemusel hodinu mrznout" očividně za to po mně něco chce. "Oh Jacku, to od tebe bylo hezké. Chceš zítra zajít na tu hru na kterou jsi chtěl?" Dívám se na něj. "No to bych šel, ale ty najdeš, ty máš totiž zaracha, pokud si nevzpomínáš." To má pravdu. Hned po naší hádce mi mamka napsala že mám na týden zaracha.

Miluju naše konverzace s mamkou. "Tak víš co Jacku, pojedeme příští týden ano? Slibuji." Jack se na mě usměje, přikývne, a už je pryč.
Dělám si dále své úkoly, pokračuji chemií, vážně nevím k čemu nám je k herectví chemie, ale je to jeden z mála předmětů který mě baví.
Koukám na hodiny, a vidím že je půl jedné. Dodělala jsem úkoly, teď si zasloužím film. Asi nebyl dobrý nápad zapínat si horor co? No nic jdu si už lehnout. "Amy! Amy!" Co se to sakra děje?! Slyším to vážně křičet mého bratra, nebo mám iluze z toho hororu? Ne. Není to iluze je to volání mého bratra, jen ať se mu nic nestane. Rozespalá k němu běžím. "Jacku?" Vidím ho stát u okna, strašně se bojí. "Co se děje Jacku?" Stále na sebe koukáme. Není schopný cokoliv říci, když to zahlédnu také. Proboha. Sintia... musím ji okamžitě napsat!

Proč mi neodpovídá?! Jestli ji to bude trvat ještě chvíli tak běžím za ní.

Konečně mi odpovídá
Ale ne! Sakra, zloděj si nás všiml. "Do pr..." Jack na mě kouká co jsem to měla v plánu říct. "Amy já se strašně bojím." To není sám. Zloděj ale utíká pryč. "Jacku ten už se jen tak nevrátí, škoda že jsem mu neviděla do obličeje, je zbytečné volat policii, neviděl ho nikdo jiný než osmnáctiletá holka a její desetiletý bratr. Nikomu se nic nestalo, nic se nerozbilo. Jen trauma pro nás dva, to nikdo řešit nebude. "Viď co Jacku? Teď si donesu své věci, a budu u tebe dnes spát ano? Ještě si spolu popovídáme, nikomu to neříkej."
Jdu si pro peřinu, když mě zastaví máma. "Kam si myslíš že jdeš?" Unaveně se na ni podívám. "Spát" odpovídám a zavírám ji před nosem. Prosím, hlavně ať nejde k bratrovi, teď by ji to asi řekl. Sakra, a co Si? Musím ji napsat ze to byl vtip, nikdo by mi nevěřil, ani ona. Na to mě moc dobře zná, pořad si dělám z někoho srandu.

Ta bude naštvaná.