trip || muke

13.

::luke's pov::

Probudil jsem se uprostřed noci, mohlo být něco kolem druhé hodiny. Sedl jsem si a promnul si oči. Zaostřil jsem na prázdné místo vedle sebe. Místo, jenž za normálních okolností zabíral Michael. Z druhé strany klidně dřímal Ashton, jindy bych to shledal roztomilým, ale teď jsem byl až příliš znepokojen Mikovou nepřítomností. Okolím se rozléhalo ticho občasně doprovázeno otravným zvukem cvrčků, kterému jsem jindy docela rád naslouchal. Myslel jsem si, že šel třeba s pískem nebo tak... ale kdo by sakra močil osm minut?

Ještě chvíli jsem nehybně seděl a dokonce skoro nedýchal, jen abych zaslechl alespoň něco, co by mi utvrdilo, že se šel jen nadýchat čerstvého vzduchu a že je v pořádku. Samozřejmě, že se mi nechtělo vstávat, ale zaslechl jsem dávivé zvuky, které mě docela rychle vykoply ven ze stanu.

"Michaele?" zašeptal jsem směrem do lesa, zvuky utichly a já ho nikde neviděl, tma situaci také moc nepomáhala.

"Michaele!" šeptal jsem co nejvíc nahlas, ale pořád jsem nechtěl mluvit normálně, abych někoho nevzbudil.

A pak jsem ho uviděl. Byl tam skrčený v keřích a vypadal, že zvrací. Úplně mi zatrnulo, přiběhl jsem k němu a dřepl si do stejné úrovně, jako byl on.

"Strašně to bolí." víčka držel pevně semknutá, postřehl jsem, že se drží za břicho. Už nezvracel, ale byl bílý jako jeho vlasy, jeho kůže přímo svítila v tak tmavé noci. Měl jsem strašnou chuť panikařit, ale už jenom kvůli němu jsem se snažil zachovat chladnou hlavu. Napadlo mě vzbudit Caluma, ale v téhle situaci jsem od Michaela nemohl jen tak prostě odběhnout i jen na několik metrů pryč.

"Bude to v pohodě, Michaele." obmotal jsem mu paži kolem krku a pomohl mu vstát, abychom se spolu dostali alespoň o něco blíž k táboru a navíc tam byly lavičky, kde si může normálně sednout.

"Mám strach, Lucasi. Bojím se." hlas se mu klepal, opatrně jsem ho posadil na dřevěnou lavici a nechal ho, aby vpadl do mého objetí.

"Není čeho se bát, za chvíli to přejde." šeptal jsem mu do ucha, musel jsem ho nějak uklidnit, sakra, vždyť ten kluk byl úplně vyřízenej!

"Nepřejde, vážně moc to bolí." konečně se naskytla příležitost pohledět mu do očí, byly zalité slzami, v každé kapce stékající po jeho tvářích se odrážel svit měsíce.

"Vydržíš to tady sám? Zajdu pro Caluma."

"Ne, prosím, nikam nechoď." zastavil mě chycením mé ruky. Tohle byla v tu nejnevhodnější chvíli ta nejpříjemnější věc.

"On ví, jak ti pomoct."

"On ale neví, že jsem se dneska vysral na dávku prášků, můžu si za to sám."

Nechtěl jsem ho zatěžovat všetečnými otázkami o tom,jestli ty pilule náhodou nejsou na tlumení epileptických záchvatů a ne na žaludeční křeče, ale nevypadal, že by to teď chtěl rozebírat, tak jsem to prostě nechal a přitiskl si ho k sobě ještě víc.