with you

1.

"No tak no tak." Šeptala jsem si pro sebe, když jsem se snažila ztratit mužům, kteří šli zamnou. Byla jsem zrovna po dlouhé době v baru. Trochu se napít, zapomenout. Vypadnout z té hrůzy, která na mě každý den čeká doma. 

Už když jsem dopíjela poslední skleničku jsem si všimla, že mě pozorují tři páry očí. A když jsem se zvedla k odchodu, zvedli se také. Teď se marně snažím ztratit se jim v ulicích. V duchu se proklínám, že sebou nemám auto. Tolik jsem toho nevypila, takže bych zvládla odjet. Další věc, která se mi nelíbila, že nikdo v tuto dobu už nebyl venku. Šla jsem tam jen já a ti tři zamnou. Pořád jsem se pohledy přes rameno ujišťovala, jak daleko odemne jsou. Vzdálenost se zkracovala. Proto jsem v panice rychle zahnula doprava. Samozřejmě, aby dnešek nebyl náhodou málo špatný... Byla to slepá ulička. Okamžitě jsem se otočila, abych mohla utéct, jenže cesta byla již zablokována.  "Ale kampak slečno. Jste na odchodu?" Ušklíbl se jeden z nich. Ztuhla jsem na místě. Co teď? Pomyslela jsem si. Pohledem jsem se snažila najít únikovou cestu. Jediná cesta, ale vedla přes ně. Kruci, měla jsem jít radši hned z práce domů. Když se opět začali přibližovat, zrychlil se mi dech. "Nechte mě být. Spěchám domů." Snažila jsem se odpovědět klidným hlasem, i když uvnitř jsem se třásla strachy. Má slova je zřejmě pobavila, jelikož se začali smát. "To by ovšem nebyla sranda, kdyby jsme tě teď pustili, když tě máme tam, kde jsme chtěli." Promluvil znovu ten první. Začala jsem znovu couvat dozadu, až jsem se zády natiskla na zeď zamnou. Už nebylo kam víc utéct a oni se stále přibližovali. "V klidu holka. Půl hodiny a můžeš jít domů. Jen se trochu pobavíme." Promluvil jiný, který již byl přímo u mě. Bylo na nich poznat, že mají něco v krvi. "N-nechte mě prosím." Řekla jsem, když se mě jeden z nich začal dotýkat. Jeho ruku, kterou měl na mém rameni, jsem zprudka odstrčila. Začala jsem se ohánět, abych je od sebe dostala. Snažila jsem se je uhodit nebo aspoň kopnout, abych získala pár vteřin na útěk. "Stačí." Řekl ten první zvýšeným hlasem a přitiskl mé zápěstí ke stěně. "Vypadá to, že jsi divoká holka." Ušklíbl se znovu a sunul svou ruku po mém boku. Začala jsem sebou škubat, abych se dostala z jeho sevření. Svou ruku přesunul z mého boku na mé rty, po kterých začal palcem přejíždět. Nenapadlo mě nic jiného, než ho kousnout. Počkala jsem pár vteřin a se vší silou se zakousla do jeho prstu. "Ty svině!" Zakřičel. Hned na to mi na tváři přistála jeho dlaň. Uhodil mě tak silně, že jsem se praštila o zeď zamnou. "Chtěl jsem to mít po dobrém, ale s tebou to asi nepůjde. Jak chceš. Vybrala jsi si to sama." Usmál se na mě zlým úsměvem. Jakmile to dořekl, kývnul na ty dva, co do teď jen postávali vedle nás. Ti se s úšklebky přesunuli blíž a začali mi sundávat oblečení. "Nechte mě! Pomoc!" Začala jsem křičet. Slzy, které jsem celou dobu držela, se spustily po mých  tvářích. "Prosím." Zašeptala jsem vyděšeně. "Volej si o pomoc, jak chceš. Stejně tě nikdo neuslyší." Zasmál se mi ten, co mě držel. "P-prosím." Vzlykla jsem. Odpovědí mi byl opět jen smích. Mé sako a košile již byly dole, stejně jako mé kalhoty a já před nimi nyní stála jen ve spodním prádle. "Sakra jsi kus holka. Začínám přemýšlet, že by nebylo na škodu vzít tě s námi. Co říkáte chlapi? Takový hezký domácí mazlíček." Ušklíbl se, když viděl, že jsem začala brečet ještě víc. Prosím pomozte mi někdo. Bože prosím. Panika se mě zmocňovala každou vteřinou víc. "Podle mě dobrý nápad." Souhlasil třetí z nich, který dosud nepromluvil. "Fajn, tak je rozhodnuto. Posbírejte jí to oblečení a tu tašku." Řekl jim ten, co mě držel. Mezitím mi zkroutil ruce za záda a táhl mě směrem z uličky. Poslední šance na útěk. Problesklo mi hlavou. Na konci uličky se zastavil a otočil se na své společníky. "Pohněte a dojděte někdo pro auto. Nepovleču ji po ulici takhle." Využila jsem toho, že mě nyní nesvíral tak pevně a byl otočený dozadu a dupla mu vší silou na nohu. Mohu poděkovat bohu, že to nečekal a v šoku mě pustil. Rozeběhla jsem se po ulici. Bylo mi jedno, kam běžím, jen jsem chtěla pryč. Do bezpečí. Slyšela jsem, jak zamnou křičí. Jak řve na své společníky, aby mě okamžitě chytili. Slyšela jsem, jak běží. Zrychlila jsem, jak jen to šlo. Otočila jsem se přes rameno, abych se podívala, jak jsou daleko. A v tu chvíli jsem ho potkala. Muže, který otočí můj život vzhůru nohami.

Srdce se mi téměř zastavilo, když jsem vrazila do něčeho pevného a v dalším okamžiku se kolem mě omotaly něčí paže. "Dávej si pozor kam běžíš sakra." Ozval se nademnou nevrlý hlas. Rychle jsem se podívala, do koho jsem vrazila. A musela jsem pootevřít rty. Byl tak nádherný. Na okamžik jsem i zapomněla na muže zamnou a jen si ho prohlížela. Do reality mě vrátil až křik, který se ozval kousek odemne. Vystrašeně jsem se otočila a spatřila, jak se muži blíží čím dál víc. Byli kousek od nás. Rychle jsem se otočila zpět k mé jediné záchraně. "Prosím p-pomozte mi." Zašeptala jsem vyděšeně a opět se ohlédla na muže, kteří mě naháněli. Muž předemnou si jen otráveně odfrkl. "Proč bych měl?" Sjel mě pohledem od hlavy k patě. "Prosím." Chytila jsem se ho pevně za bundu. Opět si mě sjel od shora dolů mezitím, co si jazykem pohrával se svým piercingem ve spodním rtu. "Fajn." Vydechl po chvíli přemýšlení. "Vezměte ji do auta." Řekl po chvíli a strčil mě za sebe. 

Byla jsem zmatená, komu to řekl. Během toho všeho jsem si totiž nevšimla skupinky čtyř kluků, kteří byli za ním. "Pojď sem holka." Řekl jeden, když jsem na ně jen vyděšeně koukala,  a sundal si bundu, kterou mi položil na ramena. "Neboj, už je to v pohodě. Buď v klidu." Řekl další, který měl blonďaté vlasy a začal mě odvádět pryč. Jen jsem přikývla a ještě se přes rameno otočila, abych viděla, co se děje. "Jinak já jsem Jimin. A ty?" Zeptal se mě mile právě ten blonďáček. "Felicia." Vydechla jsem a víc se na něj přitiskla. "Máš moc pěkné jméno." Řekl s úsměvem během toho, co mi otevíral dveře od auta, ke kterému jsme mezitím došli. Slušně jsem poděkovala a sedla si dovnitř. Jimin zabouchl dveře a sedl si z druhé strany. 

Teď když už jsem byla klidnější, začala jsem vnímat, jaká mi je vlastně zima a že jsem stále téměř nahá. Přitáhla jsem si půjčenou bundu těsněji k tělu a začala třít dlaně o sebe, abych se aspoň trochu zahřála. "Neboj se. Jakmile se vrátí Jungkook, tak pojedeme domů a dáme ti nějaké oblečení." Řekl, když si zřejmě všiml, že mi je zima a natáhl se dopředu, aby zapnul topení v autě. "Děkuji." Usmála jsem se vděčně. "Moment, jak domů? Kdo je Jungkook?" Zeptala jsem se zmateně, když mi došlo, co vlastně řekl. Když se nadechoval k odpovědi, vyrušilo ho vyzvánění mobilu. Prstem mi ukázal, abych počkala a zvedl hovor. "No? Kde jsi?" Zeptal se lehce znepokojeně. Odpověď jsem ale neslyšela. "Dobře. Uvidíme se doma. Dávej si bacha." Odložil po chvilce mobil zpět do kapsy. "Ještě chvilku." Pousmál se na mě a vystoupil z auta. "Joone, Sugo nastupte si. Máme jet napřed. Prý to tam s Jinem zvládne." Křikl na dva kluky venku, kteří s námi šli. "Tak pojedeme napřed. Aspoň budeš dřív v teple." Usmál se na mě a připoutal mě i sebe. "Kam jedeme? A kdo je ten Jungkook?" Zeptala jsem se znovu zmateně. "Jedeme k nám domů. A Jungkook? Je něco jako náš bratr a zároveň něco jako náš šéf." Uchechtl se ke konci. To mi moc nepomohlo. Stále jsem byla zmatená. "K vám domů? Proč jedeme k vám? Chci domů." Zeptala jsem se nechápavě. Jimin vedle mě si vyměnil rychlý pohled s kluky vepředu a lehce si povzdechl. "Víš Feli, doufám, že nevadí, že ti tak budu říkat. Je to kratší." Pokrčil rameny. "Víš, dneska jsi měla štěstí a zároveň ne. Kdyby jsi vrazila do kohokoli jiného, tak už jsi mohla být na cestě domů. Jenže Jungkook..." Odmlčel se na chvíli. Zřejmě přemýšlel, co říct dál. To mě ovšem znervózňovalo. "Nechci, aby jsi se ho bála, ale... No jak to říct." Uchechtl se. "Neublíží ti, ale bude chtít zřejmě něco na oplátku. Za to, že ti pomohl. Může díky tomu mít problémy." Podíval se na mě, stále s laskavým pohledem. "Problémy?" Pořád jsem nechápala. Znovu si povzdechl. Místo něj se teď chopil slova muž za volantem. "Zřejmě nevíš, kdo byli ti chlapi ani kdo je Jungkook, co?" Uchechtl se trochu nešťastně. "Jinak já jsem Suga." Smutně se na mě pousmál skrz zpětné zrcátko. Jen jsem zavrtěla hlavou. Opravdu jsem zřejmě nevěděla vůbec nic. "Popravdě bych ti to říkat neměl, nikdo z nás. Ale zasloužíš si to vědět. Měla by jsi vědět, do čeho jsi se to dneska omylem dostala." Povzdechl si. "Než ti to řeknu, zeptám se tě na jednu věc." Zastavil auto před velkým sídlem a otočil se na mě. "Věříš v nadpřirozeno?"

Ahojky. Tak vás vítám u nového příběhu. Dneska, během toho, co jsem jen tak zírala do zdi, jsem dostala strašnou chuť začít psát. Takže jsem nechala volný průběh myšlenkám a vylezlo z toho zatím toho. Tenhle díl vydám hned, abyste si mohli něco pročíst. Další díl vydám, jak si napíšu dva nebo tři do zásoby. Takže podle času, tak za dva dny? Uvidíme. Každopádně ocením jakýkoli postřeh a doufám, že semnou budete po celý zbytek příběhu. Maky 😁