V PASTI OSUDU

Část 21

Čas ubíhal. Byli to již skoro tři měsíce od chvíle, kdy se Adrien s Dianou poprvé milovali. A od té doby, to bylo ještě nesčetněkrát. 

Diana se plně věnovala své práci guvernantky, a s Rosalií, se ještě více sblížila. A Adrien byl šťastný.

 Bylo jen málo nocí, kdy Diana spala ve svém pokoji. Adrien ji měl rád u sebe. Rád vedle ní usínal, a rád se vedle ní probouzel.

 Brával obě na výlety, vyjížďky. Trávili spolu co nejvíce času, to šlo. I když Adrien pro své pracovní vytížení, přeci jenom, musel občas své plány změnit. 

Adrien seděl ve své kanceláři ve městě, a zamyšleně se díval z okna. Zrovna skončila jedna z jeho obchodních schůzek, a další, velmi důležitá, ho čekala večer. Věděl, že opět nestihne přijít domů dříve, jak by chtěl.

„Adriene?" ozval se Ruslanův hlas, když vstoupil do dveří. Neodpověděl mu, ani ho nevnímal.

 „Stalo se něco?" zkusil to ještě Ruslan. Takto zamyšleného, ho ještě neviděl. V ruce držel malou krabičku, a zamyšleně si s ní pohrával. 

„Chtěl bych Dianu požádat o ruku," řekl konečně, aniž by se otočil, „Ale nevím, zda je správné, abych ji k sobě připoutal. K někomu takovému, jako jsem já."

 Ruslan se nadýchl k odpovědi. Věděl moc dobře, na co myslí. Nenarážel jen na to, že on byl právě ten nejobávanější muž ve státě, a tudíž na to, že by již vlastně i ona byla součástí mafie, ale hlavně na svůj zdravotní stav. 

On byl nucen pravidelně a cíleně cvičit, právě proto, aby svaly na jeho levé noze neochabovali. Jeho zranění, byla po té nehodě tak rozsáhlá, že plastické operace nedokázali nikdy skrýt jeho jizvy. Ale v důsledku toho, je musel udržovat v permanentní zátěži. A byla tu malá, ale přesto jistá možnost, že se může stát, že se na nohu již nepostaví. 

„Měl jsem pocit, že Dianu již znáš, Adriene," řekl Ruslan, „Miluje tě. A ty máš vše pod kontrolou. Není důvodu, se obávat. Ta možnost, na kterou myslíš, je málo pravděpodobná. A i kdyby jednou..., myslíš, že by Diana něco takového připustila? Abys ji odvrhl, jen proto, že se možná ve stáří nepostavíš na nohu?" 

„Nepřeji si nic jiného, než aby byla šťastná," zašeptal Adrien, a otevřel krabičku s nádherným zlatým prstenem, vykládaným brilianty, „Ale asi máš pravdu. Miluji ji, Ruslane," konečně se otočil. Zaklapl krabičku a vložil si ji do kapsy saka, „Dnes večer, ji požádám o její ruku."