Její malé tajemství

5

*Sofia's POV*

„Co...co mám vědět?" Lilian mě přestala hladit po ruce, místo toho přesunula svoji ruku na moji tvář. „Moje zlatá... jsi opilá... nemá cenu vést tuhle diskuzi... něco ti dám. Chci, aby sis to do zítra přečetla a poté přišla zítra odpoledne do mé kanceláře..." Při těchto slovech mi pohladila moji tvář, poté se přiklonila blíže a zašeptala mi do ucha: „Přijď a nebudeš litovat zlatíčko." Načež vstala, dala mi složku do kabelky a zamávala na auto, které se pomalu přibližovalo směrem k nám. V mém stavu jsem nepoznávala, jaké to je auto nebo kdo z něj vystupuje. Seděla jsem stále na lavičce jako v transu. Vše se mi motalo a její slova mi neustále zněla v hlavě. Cítila jsem divný pocit v žaludku, ale v ten moment jsem nebyla schopná definovat, jestli jsou to motýlci v břiše nebo spíš množství alkoholu v mém těle.

Najednou mě někdo chytl pod paži a pomalu mě dovedl k autu, letmo jsem zahlédla Lilian, jak stojí u auta a přísně nás sleduje. Jak kdyby kontrolovala, aby neznámý muž nechal ruce tam kde má. Usmála jsem se. Konečně jsem seděla. „Její adresu máte v telefonu. Ať se jí nic nestane, nebo..." „Nebojte slečno Moore, dovezu ji domů v pořádku. Máte moje slovo." Slyšela jsem konverzaci těch dvou. Chytla jsem se za hlavu a snažila se dýchat.

Po nějaké chvilce se otevřely i dveře řidiče. Muž nastoupil. „Jste v pořádku slečno White?" Jak mohl vědět, jak se jmenuji? Ale neměla jsem náladu to řešit. Jen jsem přikývla. Soustředila jsem se na moje dýchání. Nemohla jsem se přece pozvracet v cizím autě. Pán se už na nic neptal. Nastartoval auto, dal si do telefonu moji adresu, kterou mu pravděpodobně poslala Lilian a vyjeli jsme. Cesta proběhla bez jediného slova. Neptejte se jak, ale úspěšně jsem se dostala do mého bytu. Sice po několika pokusech, protože jsem nemohla najít ten správný klíč. Ale konečně jsem byla doma. Došla jsem do mé ložnice a na nic nečekala. Lehla jsem si a do pár minut jsem nevěděla o světě.

Budík. Au.. moje hlava. Natáhla jsem ruku a po slepu se snažila budík vypnout. Konečně. Ticho. Ani jsem se nedívala na to, kolik je hodin. Včera při večeři mi Lilian oznámila, že mě dnes dopoledne nebude potřebovat, protože má schůzku. Jen jsem včera ten zatracený budík zapomněla vypnout. Povzdychla jsem si. Otočila se na druhý bok a zase usnula.

Když jsem se vzbudila podruhé, bylo mi trošku líp. Ne o moc. Ale bylo to lepší. Hlava už mě tolik nebolela, ale můj žaludek se z toho množství alkoholu stále nevzpamatovat. Vstala jsem. To byla chyba. Najednou jsem ucítila můj žaludek. Na nic jsem nečekala a rozběhla se k záchodu. Po pár minutách jsem se zvedla od záchodové mísy. Bylo mi trošku líp. Podívala jsem se do zrcadla a lehce se zděsila. Samozřejmě, že jsem se včera neodmalovala a dnes jsem měla make-up všude. Odmalovala jsem se, vlezla do sprchy a snažila se ze sebe smýt pachuť včerejška. Teplá voda mi udělala dobře. Musím se přiznat, že jsem měla včerejšek v mlze. Pamatuji si pár střípků, ale celý večer bych povyprávět neuměla. Snažila jsem si vzpomenout, ale rozbolela mě hlava ještě víc. Snad jsem si před Lilian neudělala ostudu.
Vylezla jsem ze sprchy, oblékla si můj župan a vyrazila do kuchyně.

Z poslední poličky jsem si podala prášek a dala ho do sklenice s vodou. Sedla jsem si na židli a koukala do bílé zdi. Tenhle pocit už nechci dlouho zažít. Ještěže jsem si pamatovala, že dnes nemám chodit ráno do práce. Telefon. Kde mám můj telefon! Pomalu jsem se zvedla a došla si pro kabelku. Určitě musí být tam. Vytahovala jsem pomalu věci, až se můj pohled upnul na bílou složku. Plácla jsem se do čela. Doprdele Sofia, vždyť ty ses včera snažila políbil Lilian. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře při vybavování momentů z večeře. Počkat. Tu složku mi přece dávala Lilian a chtěla... Jo.. chtěla, abych si ji přečetla...Chvilku jsem sbírala odvahu složku vůbec otevřít. Bylo mi trapně. Líbaly jsme se. Jo.. líbaly.. Panebože Sofia! Ty si včera líbala samotnou Lilian Moore.