Její malé tajemství

1

*Lilian POV*

Středa. 22. května. Dnes je velice důležitý den. Minulý týden mi odešla moje sekretářka, která tu se mnou byla deset let, do důchodu. Ach. Dana mi bude chybět. Nikdy jsme si nebyly nějak lidsky blízké, ale byl na ní aspoň spoleh. Vždy jsem se na ni mohla spolehnout. Byla pracovitá a nikdy si nestěžovala na moje nároky. Moje nároky jsou totiž hodně vysoké. Jelikož pracuji tvrdě, předpokládám, že tvrdě bude pracovat i můj personál. Kdybych taková nebyla, nikdy bych se nedostala na pozici, na které jsem dnes.

Ale teď jsem zavřená v kanceláři a papíry mám všude. Nedělám si legraci. Moje kancelář vypadá jako jedno velké skladiště. Naštěstí tu dnes ještě Dana naposledy přišla, aby mi pomohla vybrat moji novou sekretářku. Před týdnem jsme na naší internetové stránce zavěsili inzerát novou pracovní pozici. Tedy na místo mojí nové sekretářky. Dana si naštěstí vše vzala na starosti. Řešit ještě telefonáty? A domlouvat schůzky? To už bych v té práci mohla i spát.

Sundala jsem si moje brýle a promnula si oči. Můj zrak se upnul na zlatou destičku přede mnou. „Lilian Moore- ředitelka" Usmála jsem se. Ano. Před dvaceti lety jsem vybudovala jednu z nejlepších firem v zemi, která se zabývá investicemi na trhu. Obětovala jsem své firmě takřka celý svůj život, ale díky tomu jsem tam kde jsem. Ve své vlastní kanceláři, ve své vlastní firmě. Usrkávám bílé víno v době oběda. Kdo si tohle může dovolit?

„Slečno Moore, je dvanáct hodin. Můžu pozvat první uchazečku? Na chodbě už není místo k sezení." Usmála jsem se. Bylo mi jasné, že se přihlásí mnoho zájemkyň. Však, kdo by nechtěl pracovat pro mě? V této části země jsem známá. Přes tvrdou snahu jsem se dostala na billboardy, objevuji se v televizi a mnoho lidí se mnou dělá rozhovory.

Podívala jsem se na Danu a kývla hlavou. Víc nebylo potřeba. Okamžitě pochopila, co má dělat. Zhluboka jsem se nadechla a napila se. Tak jdeme na to. Tohle bude dlouhý den. Stoupla jsem a zamířila do prázdné místnosti určené na dnešní pohovory.

*Sofie POV*
Sakra. Nestíhám. Včera večer jsem zapomněla zapnout pračku. Moje oblíbené šaty jsou špinavé. Sakra. Takže Sofie ten pohovor nestihneš. A tu práci opravdu potřebuješ. Minulý týden tě propustili z kavárny a ty si nemůžeš dovolit nepracovat. Z čeho chceš platit nájem? Chtělo se mi brečet. Kolikrát se člověku stane, že by mohl jít na pohovor k samotné Lilian Moore? Ta žena je neuvěřitelná. Četla jsem s ní rozhovor. Její pracovní nasazení je šílené. Určitě je to upír, který nepotřebuje jít spát. Jinak to nechápu.

Rozběhla jsem se ke svému šatníku a začala v něm šíleně přehrabovat. Nemám nic reprezentativního.. Zhluboka jsem se nadechla. Tohle zvládnu. Našla jsem černé kalhoty a bílou košili. To by mohlo jít. Rychle jsem si to oblékla, vzala si kabelku a vyrazila. Taxík si nemůžu dovolit. Ještěže jsem si vzala bílé tenisky. Spěchala jsem co nejrychleji to šlo. Včera mi přišel email, že se mám dostavit do kanceláře číslo 3.25 v 13.00. Podívala jsem se na hodinky. Bylo 12.50. To nemůžu stihnout i kdybych uměla létat. Ale nevzdávala jsem se, přidala jsem do kroku.

Konečně. Bylo přesně 12:59. Technicky vzato jsem to stihla. Byla jsem před budovou dokonce o minutu dřív. Nebyla to budova. Byl to mrakodrap. Mohlo to mít tak 50 pater. Na víc přemýšlení nebyl čas. Sice jsem lapala po dechu, ale dokázala jsem to. Vešla jsem do budovy. Uvnitř to vypadalo nádherně. Vše bylo sladěné do černo bílého stylu. Stejně jako moje oblečení. Už sem zapadám. Musela jsem se v duchu mému vlastnímu vtipu zasmát. 

Rozhlédla jsem se a uviděla recepci. „Můžu vám nějak pomoci?" Zeptala se milá sympatická paní dřív, než jsem došla ke stolu. „Mám zde pohovor se slečnou Moore." Vysoukala jsem ze sebe. „Ano, tak prosím výtahem do posledního patra." Oznámila mi mile recepční. To mě mohlo napadnout. Bylo jasné, že Lilian Moore bude mít kancelář v nejvyšším patře. Poděkovala jsem slečně za informace.