Kamila & Oskar

4. kapitola

„Ahoj, mami," ozvala se do telefonu.

„Ahoj, Kami, jak se máš?"

„Moc dobře ne," přiznala, ač nerada.

„Ty a ta tvoje neustálá nespokojenost," změnila matka okamžitě tón hlasu.

„Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi na pár dní nepůjčila chatu."

„Klidně, my tam teď s tatínkem stejně nebudeme."

„Fajn, stavím se pro klíče ještě dnes, ano?"

„Dobře. Teď už musím jít, vařím oběd."

Matka položila telefon dřív, než se Kamila stihla rozloučit. Na jejich poměry to byl ještě dlouhý telefonát. Jindy si řekly jen, že se mají docela dobře a zavěsily. Volaly si z povinnosti, jinak se to nazvat nedalo.

Třásla se strachy a neustále kontrolovala dveře, aby Oskar nepřišel domů. Doufala, že stihne do kufru naházet to nejnutnější a zmizet, protože jinak by měla další pobyt v nemocnici jistý. Pokud by místo záchranky nemuseli sousedé tentokrát volat pohřebák.

Moc nepřemýšlela, co všechno potřebuje. Vzala jen nejnutnější oblečení, kartáček na zuby, rozečtenou knížku, nabíječku na mobil a notebook. S úšklebkem zvedla rámeček s fotkou z Paříže. Oba se na ní usmívali a tulili hlavy k sobě. Jak je možné, že jinde dokázal být tak hodný a pozorný? Vždyť i tam občas popili nějaký alkohol a neměl žádné výbuchy zlosti, neuhodil ji a ani slovně nenapadl. Co se to s ním jen doma děje, ptala se sama sebe.

Vzala kufr za ucho, když v tom za dveřmi cosi zarachotilo. Honem popadla zavazadlo a zašoupla ho pod postel. Někdo zaklepal. Šla otevřít a k velké úlevě pohlédla do obličeje sousedce, která v náručí držela jezevčíka Tondu.

„Dobrý den, promiňte, že obtěžuji, jen jsem se chtěla zeptat, jak vám je?" pídila se důchodkyně.

„Dobře, děkuji, paní Kohoutová, moc dobře," snažila se překřičet tlukot vlastního vyděšeného srdce, který jí bil v hrudi i ve spáncích.

„Bylo to hrozné, když jsme vás tam našli ležet. Už se ví, co se stalo?"

„Smekla se mi noha a upadla jsem," opakovala verzi, jakou se snažila namluvit lékařům i policii.

Sousedka se protáhla kolem ní a vešla do bytu. „Dáme si kafíčko?" vyzvala Kamilu mile a rozhlížela se kolem sebe, jako by byla paní Marplová z detektivek Agathy Christie a hledala důkazy o trestném činu. Kamila si jen povzdechla, postavila na kávu, a když si paní Kohoutová prohlížela svatební album, odeslala matce smsku: „Pro klíče si dnes nepřijedu, spíše zítra, kdybys někam šla, nech mi je prosím u Švecových, děkuju."

„Dobrý den, paní Kohoutová," pozdravil mile Oskar, když přišel domů.

Sousedka si ho prohlédla od hlavy až po paty a vstala z pohovky. „No já už půjdu, Toníčkovi se beztak určitě chce čůrat," řekla a odkráčela rozhodným krokem ke dveřím.

„Moc vám děkuju za milou návštěvu," rozloučila se s ní Kamila, která cítila chvění po celém těle, protože se bála, že si manžel všimne kufru narychlo zastrčeného pod postel.

„Co ta baba chtěla?" zavrčel, ale na odpověď nijak nečekal a rovnou začal přehrabovat jídlo v lednici.

Nevěděla, jestli má odpovídat a jak. Měla strach, aby ji manžel nezačal podezírat z toho, že si sousedce vylévala srdce a řekla jí o svých potížích. Rozhodla se proto, že bude naoko sdílet jeho nelibost.

„Ale prosím tě, znáš ji, chtěla plkat o nesmyslech, tak jsem ji zabavila svatebním albem," pokrčila rameny a svraštila čelo.

„Ani se neptala, co se ti stalo?"

„Ne, spadla jsem ze schodů a hotovo," zatvářila se, jako by se ani nic jiného nestalo.

Oskar spokojeně pokýval hlavou, a tím veškerá jejich komunikace skončila. Najedl se a opět někam zmizel. Asi po hodině si Kamila řekla, že by možná stihla dojet k rodičům a pak na chatu. Vytáhla proto kufr a poponesla ho ke dveřím. Otočila se, aby se ujistila, že na nic nezapomněla, a už už chtěla jít, když si všimla, že na malém věšáčku chybí její klíče. Nemohla uvěřit, a tak spěšně vzala za kliku. Skutečně! Byla zavřená v zamčeném bytě. Bez možnosti kamkoliv jít. Bez možnosti komukoliv otevřít. Opřela se dosud ještě hodně bolavými zády o dveře a s pláčem se sesunula na zem.

„To snad není možný," zašeptala do ticha, které prořezávaly jen její vzlyky.

Zavazadlo vybalila. Byla zoufalá a obávala se, že s její situací se už nedá nic dělat. Zbytek dne proseděla na židli u okna. Poprvé si vážila opravdové svobody tam venku. Záviděla na ulici procházejícím lidem a ironicky se smála jejich nevědomosti, kolik štěstí mají, že mohou spěchat do zaměstnání, na rande nebo třeba na schůzku s přáteli.