Kamila & Oskar

2. kapitola

„Kde jsi byla o pauze?" zaznělo z gauče místo pozdravu hned, co dorazila domů.

„Došla jsem si dnes na oběd," zalhala.

„Sama?"

„Jasně."

„Od kdy chodíš na obědy, Kamilo? Bereš si přece jídlo z domova," stupňovala se důraznost Oskarových slov.

„Neměla jsem na těstoviny chuť."

„Jo ty jsi neměla chuť," vstal a hodil ovladač na konferenční stolek tak prudce, až se ozvala hlasitá rána.

Jeho rychlý dech a rozšířené nosní dírky ji donutily instinktivně couvnout. Najednou vymrštil paži, chytil ji za dlouhé vlasy a škubl hlavou tak, aby mu musela hledět zblízka do očí. „Mně lhát nebudeš!" vyslovil potichu, ale jasně.

„Byla jsem s kolegyní," zkusila ještě drobnou polopravdu. Pustil ji a odstrčil od sebe, až narazila do zdi.

„S lhářkou tady nebudu, jdu pryč a ty přemejšlej, jak se chováš. Ještě si promluvíme," odešel do koupelny, aby ze sebe za těch pár minut, co tam strávil, udělal elegána v černých kalhotách a drahé značkové košili, jakého jí mnohé kamarádky záviděly... dokud se s ním nesetkaly a on se nechoval jako největší snob pohrdající všemi a vším, o čem se domníval, že je pod jeho úroveň. Tyhle proměny byly podivné a děsivé. Zatímco do společnosti Kamiliných známých chodil dobře vypadající, ale nepříjemný člověk, na jeho pracovních setkáních, na něž ho Kamila doprovázela, to byl zase ten skvělý a šarmantní Oskar, jemuž ženy padaly k nohám. Toužila po tom, aby změna s příchodem domů nekončila. Chtěla zpátky člověka, do kterého se zamilovala. Jenže ten se po zavření dveří bytu dočista vypařil.

Celý večer byl pryč a mohlo by se zdát, že jí tak daroval klidnou chvíli, kterou mohla využít pro odpočinek. V permanentním strachu a naslouchání, zda se na schodech neozvou jeho kroky, si však odpočinout nešlo. Bála se další rozpravy o obědě, který strávila se Sandrou, a měla špatný pocit, že celá tahle záležitost bude mít nepříjemnou dohru.

Vrátil se až druhý den dopoledne. Byla sobota.

„Ahoj, miláčku," pozdravil mile a šel si do lednice pro studené pití.

Oplatila mu pozdrav s hraným úsměvem, ale tohle jeho rozpoložení znala. Netušila, kde byl a co dělal. Na takové otázky se už z vlastního zájmu přestala ptát, měl však výbornou náladu, což hrálo v její prospěch. Otírala kuchyňskou linku, když ji zezadu objal. „Odpusť mi, že jsem včera tak vybouchnul. Co kdybychom večer pozvali pár přátel a trochu se pobavili?"

„Dobře, komu řekneme?"

„Už jsem mluvil s Michalem, přijde s tou svojí novou," oznámil a Kamile se stáhl žaludek. Michal byl Oskarův kumpán při pracovních ne zcela čistých transakcích a ji považoval za puťku, do které se může snadno strefovat. Manželovi to bylo jedno, naopak se k němu mnohdy přidával. Večery ve společnosti tohohle člověka a jeho partnerek, které se měnily častěji než roční období a které měly společné znaky jako umělé poprsí, dokonalý účes, tunu make-upu a touhu po Michalově naditém kontu, končily vždy špatně. Ona byla uražená a Oskar po odchodu návštěvy překypoval zlostí, že se nechovala tak, jak by podle něj bylo vhodné.

Spolkla námitky a jen se suše zeptala: „Co mám uvařit?"

Nadiktoval menu, které jí zabralo zbytek dne. On sám opět někam zmizel a vrátil se až deset minut před očekávanými hosty.

„Běž se sebou něco udělat, jsi jak smrtka," ukázal na dveře koupelny.

Poslechla. Podívala se na svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem. Byla viditelně unavená, i když měla pečlivě zalíčené kruhy pod očima a blednoucí monokl. Stárla. Možná dokonce rychleji, než by ve svém věku měla. Stačilo jen pět let manželství, aby jí přibyla spousta vrásek. „Z bláta do louže," zašeptala sama k sobě a znovu se jí vyjevil obraz otce. Jak dlouho už ho neviděla? Několik let. Jen matce občas zavolala, ale jinak se s rodiči nevídala. Nechyběli jí a ona zřejmě nechyběla jim.