Kamila & Oskar

5. kapitola

„Příští týden mám jít do práce," osmělila se. Už měsíc seděla doma a ven se dostala pouze na pár chvil v Oskarově doprovodu. Do telefonu Sandře i kolegům namlouvala různé výmluvy, proč se za ní nemohou přijít podívat, a dobře věděla, že mnohé jí už prostě uvěřit nemohou. Jednou to byla chřipka, podruhé bolavá záda, kvůli nimž za celý měsíc nezvládla uklidit, pak zase migréna po pohnutí krční páteří a tak dále.

„To je nesmysl," zněla odpověď.

„Počkej, jak nesmysl, tak snad do práce ještě jít můžu, ne?" vyjela až příliš prudce.

„Nikam nepůjdeš, ti říkám. Peněz máme dost a tobě to doma vysloveně svědčí!" odsekl.

„Ale já taky potřebuju mezi lidi, Oskare, jsem tu pořád sama," zaprosila.

„Jasně, ty dementy z práce určitě potřebuješ," zasmál se. „V pondělí tam spolu zavoláme a ty jim řekneš, že končíš. Papíry na podpis přinesu a zase odnesu, řekneš, že ti ještě není dobře po tom úrazu," dokončil a Kamile bylo jasné, že tady není prostor pro další diskuzi.

Celou noc nespala. Jediná šance se rozplynula jako pára nad hrncem. Věřila, že jí nebude upírat pracovat, aby se navenek zdálo všechno v pořádku. A přece. Rozhodl se, že bude jeho otrokyní, kterou jednou za den poctí svou návštěvou. Doufala, že se najde příležitost, kdy se bude moci z práce vypařit a odjet na chatu, kde ji snad nebude hledat. Modlila se, aby se našel někdo, kdo jí pomůže. Třeba matka nebo někdo z kolegů. Zoufale potřebovala zachránit, ale takhle její kruh hozený z lodi nenávratně odplul na širé moře.

Už nevěděla, čím si dny zkrátit, tělo ji konečně přestalo bolet, v televizi se opakovaly stále stejné nesmysly a u čtení vydržela jen chvíli, protože v hlavě měla spoustu myšlenek, které přehlušovaly příběh. Rozhodla se proto pro generální úklid, s nímž začala v kuchyni. Nestačila se divit, kolik podivných a hlavně neznámých věcí tam našla. Bylo nad slunce jasnější, že zatímco ležela v nemocnici, Oskar měl společnost. Co nejdál zastrčené ve skříňce objevila dvě lahve drahého šampaňského, skleničky s olivami, med, různé krekry a chipsy. Zkrátka takové pochutiny, které běžně nekupovali. 

Pokračovala lednicí, a když ji celou vymyla, všimla si, že hrnek vystavený na jejím vršku, který kdysi dostala od Oskara a který na sobě měl skutečně paradoxní nápis „Milovaná žena", je zaprášený. Vzala si proto židli a vylezla na ni, aby mohla setřít celou horní plochu lednice. Zvedla hrnek a nakoukla dovnitř. Ke Kamilině překvapení se v malém prostoru tísnil papírek. Vytáhla jej a zjistila, že jde o vizitku Báry, kterou před několika týdny přivedl Michal na návštěvu. Musela ji tam schovat ona sama, když v místnosti osaměla. Pocítila lehký závan naděje, který ale okamžitě zmizel, když si uvědomila, že už minimálně dva dny neviděla svůj mobil. Nevšimla si toho, protože sama už raději nikomu nevolala a byla vlastně ráda, že telefon nějakou dobu nezazvonil. Nechtěla dál vykládat báchorky posledním lidem, kterým na ní alespoň trochu záleželo.

Slezla ze židle a začala prohledávat byt. Marně. Mobil musel Oskar odnést někam pryč. Podívala se na vizitku a zašeptala: „Pozdě, teď už mi ani ty nepomůžeš, Báro." Pak ji zmačkala a vyhodila do smetí.