Kamila & Oskar

6. kapitola

I když sama nesměla z bytu ani na krok, občas ji Oskar vzal na nákup. To ji pak nutil na chodbě dělat hluk a smát se, aby si sousedé mysleli, že je vše v pořádku. Zaparkovali jako obvykle před velkým obchodním centrem, podíval se na ni a sykl: „Jen pro jídlo a zpátky!" a Kamila věděla, že to myslí vážně. Necítila volnost ani na čerstvém vzduchu, ani mezi lidmi hledajícími v regálech potraviny. Byla jím neustále doprovázená a sledovaná. Nesměla s nikým mluvit, a pokud potkali někoho známého, musela se spokojeně usmívat.

Ani nákup těsně před Vánoci nebyl jiný. Jen na chvilku ji spustil z očí, když si vzpomněla, že nevzala banány a jemu se na začátek obchodu nechtělo vracet. „Dojdi tam, ale ať jsi okamžitě zpátky!" Spěchala, aby mu nezavdala důvod ke zlosti, jenže když dávala ovoce do igelitového pytlíku, někdo jí jemně zaklepal na rameno.

„Kami, ahoj, jak se máš?" zeptal se sympatický muž v jejím věku. Okamžitě v něm poznala Honzu, svou první lásku, s nímž prožila krásný rok, než ho kvůli Oskarovi opustila.

Narovnala se a pohlédla do čokoládových očí. „Ahoj, Honzo, do-dobře."

„Jak si žiješ?"

Zůstala jako opařená a z letargie ji probral až Oskarův hlas za jejími zády: „Kamilo?!"

Vytřeštila oči a hodně nahlas prohlásila: „Nene, pane, to jste si mě skutečně s někým spletl." Nenápadně mrkla na Honzu, a až pak se otočila na manžela.

„Promiňte, myslel jsem si, že jste Helena," sehrál Honza dokonale svou roli, a i když začal předstírat, že si prohlíží okurky, musel se nenápadně dívat za odcházející dvojicí. Všiml si, jak Oskar pevně a jistě bolestivě drží Kamilu nad loktem.

„Kdo to byl?!" zařval Oskar v autě.

„Ne-ne-nevím, slyšel jsi, že si mě spletl," zakoktala se.

„Ty jsi taková lhářka, to snad není možný. Takže ode dneška nákupy budu dělat jenom já!" zbrunátněl, nastartoval auto a prudce vyjel z parkoviště.

Ani doma se neuklidnil. Ječel na ni, že ho prostě musí provokovat a že on sám ji doma nedrží rád. „Jenže kdybys nebyla taková coura, nemusel bych!" dokončil monolog s poslední ránou. Cítila, jak se jí motá hlava a na rty stéká teplý proud krve z nosu. Počkala, až se sebere a odejde, potom se teprve pokusila doplazit na gauč, kde usnula.

Tři dny ji nechal svému osudu. Nezajímalo ho, jestli třeba neměla krvácení do mozku poté, co jí hlavou mlátil o zeď. Byla mu ukradená. Tak proč ji nenechá jít? Ptala se sama sebe. Celý ten čas proležela a snažila se nabrat síly spánkem. Měla hlad a byla dehydratovaná, ale kvůli silným bolestem hlavy se jí nepodařilo vstát.

Když konečně přišel a našel ji v tak žalostném stavu, rozbrečel se.

„Proboha, miláčku, co jsem to za vola?" bědoval.

Neměla sílu mu odpovídat, jen hltavě pila vodu, kterou jí donesl z kuchyně.

„Prosím, odpusť," hladil ji po bolavé tváři.

Cítila se zvláštně. Vlastně už to znala. Ač by si mnozí řekli, že se musela zbláznit, bylo jí ho líto. Tahle prapodivná lítost se mísila s pozůstatky lásky, kterou v ní kdysi vyvolával, i nenávistí, jež několik let narůstala tak, až měla občas pocit, že ji celou pohltí.

Oskar uvařil silný vývar a po lžičkách ji krmil, na modřiny i čelo pokládal studené obklady. Staral se a každou chvilku přísahal, že se změní.

„Víš co, já si dojdu do nějaký tý poradny, jak tam učí lidi zvládat stres," oznámil o Štědrém dnu, který odbyli bez oslav.

„Já ti přivozuju stres?" zeptala se s ironickým úsměvem.

„No jo, tak moc se bojím, že o tebe přijdu, že dělám blbosti."

„Proč bys o mě měl přijít? Právě tím, jak se chováš, mě od sebe vzdaluješ na hony daleko," posteskla si.

„Co kdyby mi tě někdo odvedl?"

„Myslíš, že bych chtěla?"

„Někdy bych se ti ani nedivil," poklesla mu ramena.

Kamila nevěděla, co říct. Ráda by mu vyčetla každou ránu, ale bála se. Nejen jeho rozčilení, ale také slz, které uměl prolévat, a jejichž upřímnosti slepě věřila. Pokrčila rameny a nechtěla v debatě pokračovat. Oskar ale ano.

„Já se prostě tak strašně bojím, že ti někdo řekne, ať se na mě vykašleš, že jsem radši, když vím, kde a s kým jsi."

„Myslíš doma a sama?" troufla si.

„No jo, to není ideální, co?"

„Ne," zavrtěla hlavou.

Do Oskara jako by se vlila nová energie smíchaná s optimismem. „Mám nápad!" skoro vykřikl. „Za tři týdny máme firemní večírek. Vyrazíme si! A můžeme jít klidně ještě před ním na večeři. Jen my dva."

Uznala, že by jim změna mohla prospět, a zatoužila po večeru, jakých dříve prožívali nespočet. Výborné jídlo, procházky po městě, společnost. Začala se těšit.