Pamatuj na smrt

Kapitola 58.

"Něco divného? Co?" zeptala jsem se ho a opět zalitovala svého rozhodnutí. No co no. Černovlásek zavrtěl hlavou.

"Dostanu se k tomu." šeptl mým směrem. "Když mi bylo asi devatenáct, chytil jsem těžký zápal plic. Tehdy na to nebyl lék a nikdo nevěděl, jak to léčit nebo aspoň zmírnit bolesti. Proto nemocní neměli moc velkou šanci na přežití. Ani já jsem neměl.

Věděl jsem, že je to konečná. Ležel jsem u léčitelů a přál si jediné: v klidu se rozloučit. Jenže Benjamin byl v sousedním městě na návštěvě u svého bratra a nikoho jiného jsem neměl. Neměl jsem komu dát své sbohem.

Můj stav se postupně horšil. Bylo mi hůř každou uplynutou chvilku. Věděl jsem, že se to blíží. Že se blíží můj konec. Smířil jsem se s tím, že už svého přítele a bratra neuvidím. Když se najednou stal zázrak. Nebo jsem si to aspoň myslel.

U mého lůžka se objevil Benjamin s úsměvem na rtech. V tu chvíli jsem byl šťastný, opravdu šťastný. Dokud se nenahnul k mému uchu. "

Filipé se odmčel a já si všimla, že nakrčil na chvíli nos a jeho oči se zaleskly. Jistě kdyby mohl, tak by teď plakal. To jsem věděla s naprostou jistotou. Chytla jsem ho za ruku pevněji a druhou rukou ho pohladila po vlasech. Otočil hlavu mým směrem a já v jeho očích uviděla obrovskou bolest. Chvilku na to jsem ji i pocítila přes našeho pouto.

"Filipé." šeptla jsem a snažila se potlačit bolestné vyjeknutí. Sakra. Bolí to asi stejně, jako když vás přejede vlak. Možná víc. "Nemusíš pokračovat, ano?"

Černovlásek mi věnoval zlomený pohled, ale i tak přikývl a otočil se zpět ke stropu. Chvíli bylo ticho, během kterého se bolest začala vytrácet. Nevím, zda-li se uklidnil nebo pouze potlačil bolest natolik, abych jí už necítila. Každopádně mi to dosti pomohlo.

"Když se ke mně nahnul, řekl mi pravdu. Řekl mi....že je upír. To byl důvod, proč nestárnul, proč na pár dní prostě beze stopy zmizel a proč byl schopný se dostat z jednoho města do druhého za méně jak půl hodiny. Celou dobu jsem si myslel, že ho znám. Ale teprve před mou smrtí se ukázalo, že je někým úplně jiným.

Poté mi řekl... že mě pro mé vlastní dobro nemůže proměnit a bez dalších slov odešel. Odešel, jako bychom si nikdy nebyli blízcí. Čekal jsem hodně, ale tohle ne. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět.

Když pak přišel Dan, vypadal jsem jako tělo bez duše. Prohlédl mě, usoudil, že nemám moc času a dal mi nabídku. Nabídku na nový život. V tu chvíli jsem moc nevnímal, nebyl jsem v pozici, kdybych za sebe mohl něco rozhodovat.

Tak učinil rozhodnutí za mě. Proměnil mě a dal mi jméno Filipé. Své pravé jméno jsem zapomněl v době, kdy jsem byl na ulici a Benjamin mi neřekl jinak než Strako. Proto to pro mě hodně znamenalo.

Přesto jsem však nebyl schopný svůj vděk dát jakkoli najevo. To, co mi Benjamin řekl, ve mě zanechalo nejistotu a nedůvěru ke každému, kdo se ke mně přiblížil. Navíc jsem i jako upír trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, která měla za následek to, že jsem od přeměny s nikým nemluvil.

I Danovi trvalo sto let, než jsem mu začal věřit. Než jsem si zvykl na domov a na ostatní, které přeměnil. Přesto jsem však nebyl schopný se přenést přes minulost. Když jsem začal zapomínat a můj stav se začal zlepšovat, opět jsem jí propadl a spadl zpět do temnoty.

Nikdo z rodiny mi nebyl schopný pomoci. A díky mému daru ani nemohli tušit, čím si vůbec procházím. Mou minulost nezná nikdo z nich. Jak by taky mohli. "

Černovlásek se na chvíli odmčel a já se usmála. Musel si projít tolika zkouškami a i přesto, jak ho poznamenaly, je teď tady a vypráví mi o nich. Odvážnějšího upíra opravdu neznám.

"Pak ses objevila ty. Stačil mi jediný pohled na tebe, abych věděl, že jsi světlem, na které jsem tak dlouho čekal. Že jsi někdo, kdo mě dokáže vytáhnout z té temnoty. A tobě se to opravdu povedlo." šeptl a já spatřila, jak se na jeho tváří objevil malý úsměv.

"Udělala bych to klidně znovu." řekla jsem mu klidně. Černovlásek se na mě podíval a věnoval mi vděčný úsměv.

"Já vím." šeptl, sedl si a já udělala totéž. O chvíli později mě chytl za ruku a vtáhl si mě do objetí. Obmotala jsem ruce kolem jeho pasu a položila si hlavu na jeho hruď. Černovlásek mi dal pusu do vlasů a to mě donutilo se zasmát.

"Miluji tě." řekla jsem mu se smíchem.

"Taky tě miluji." odpověděl mi a během chvilky jsme se už smáli oba. Pustil mě z objetí, ale mou ruku stále držel.

"Hodláte za těmi dveřmi stát ještě dlouho? Myslím, že už jste tam vystáli díru." řekla jsem směrem ke dveřím. Filipé nechápavě naklonil hlavu na stranu, zřejmě si jich nevšiml, a propálil dveře vražedným pohledem.

"Pardon." ozvalo se sborově za dveřmi, které se v zápětí otevřely. Za nimi stáli všichni členové rodiny s omluvnými výrazy ve tváři. Když spatřili černovláskův vražedný pohled, jejich výrazy se změnily na vystrašené.

"Odposlouchávání není hezké. Doufám, že si to uvědomujete." řekla jsem jim neutrálně. Přikývli. Pak jsem dodala vlídným hlasem s ozvěnou smíchu. "Radši už běžte, nebo se na vás vrhne a dá si vás k snídani."

"Jasně." řekli a vzápětí byli pryč. Otočila jsem se k mému upírovi a políbila ho na tvář. Podíval se na mě, chvíli mě jen sledoval a pak se konečně uvolnil a věnoval mi úsměv. "Takhle je to lepší."

Ahojky 🖤🖤🖤
Další kapitola je tu. Pokud jsem se o něčem z černovláskovi minulosti už někde v dřívějších kapitolách zmínila, tak mi to sem napište. Ale kontrolovala jsem to a nic jsem nenašla, takže by to mělo být v pohodě.
Vaše Kiki 🖤🖤