Pamatuj na smrt

Kapitola 50. - Něco je špatně

"A ty tu jako děláš co? Myslela jsem, že ti na mě moc nezáleží. V tom odporném hradu jsem byla bůhví jak dlouho a mám takový vztek, že bych nejradši zabila každého, kdo se mi postaví do cesty. To si totiž přeje můj drak a já nemám tolik síly, abych ho pořád držela pod zámkem. Takže pokud jsi mě přišel zachránit, tak už nemusíš. Díky a čau." řekla jsem ledově klidným hlasem a s kamennou tváří se otočila k odchodu.

"Mám tě rád a pokud jsem ti to nedal najevo, tak se moc omlouvám. Dobře víš, že teď je pro všechny z nás těžká doba. A ano, přišel jsem tě zachránit, ale vypadá to, že už záchranu nepotřebuješ. I tak mi však přijde, že si trochu ztracená." odpovědět jezdec a kůň zařehtal.

"Dobře, omluvu přijímám. No.... jo, možná jsem se trochu ztratila. Nevím, kudy se mám dostat domů, protože jsem tady jaksi poprvé." řekla jsem, chytla se stromu a sáhla si na krk, ve kterém mi krev přímo vřela. "A k tomu mám příšerný hlad."

"Fajn, tím se všechno vysvětluje." řekl jezdec, seskočil z koně a přišel až ke mě. Dotkl se mého ramene, já se na něj trochu naštvaně podívala a zavrčela. On stáhl ruku zpátky k tělu a zavrtěl hlavou. "Jak dlouho už jsi neměla krev?"

"Co já vím. Ani nevím, jak dlouho jsem byla v tom hradu. Čas tam pro mě plynul o hodně jinak." pověděla jsem s povzdechem, svěsila hlavu a dívala se do země. Sváděla jsem vnitřní boj mezi mnou a mým drakem. A k mé smůle musím dopustit, že drak měl zatím navrh.

"To také nevím, ale myslím, že jsi tam byla měsíc a možná pár dní. Jestli ti za celou tu dobu nedali krev, tak bys měla rychle vyrazit na lov. Já tu zatím počkám." ozval se za mnou jeho hlas. Kývla jsem a upíří rychlostí se rozběhla do lesa.

Ani ne po třech minutách jsem konečně ucítila lákavou vůni mé kořisti a rozběhla se na ní. Srna se dala na zběsilý útěk, ale proti hladovému upírovi neměla nejmenší šanci. Skočila jsem na ní, uzemnila jí k zemi a zlomila jí vaz. Pak jsem se konečně nasytila krví, která mi tolik chyběla.

Pak jsem si ulovila ještě jednoho jelena a zajíce. Když jsem konečně zahnala velký hlad, vrátila jsem se zpátky k mladíkovi, který na mě pořád čekal u svého koně. Jeho pohled se hned přesunul ke mně a skoumavě si mě měřil od hlavy až k patám.

"Už jsi v pořádku nebo máš pořád nutkání mě vysát?" zeptal se a pohladil koně po čumáku. Protočila jsem očima, usmála se a došla k němu. Kůň ke mě naklonil hlavu a já ho pohladila mezi ušima.

"Už dobrý. Nutno dodat, že i když je to zřejmě neuvěřitelné a divné, tak jsi mi celkem chyběl, Charlesi." řekla jsem, zasmála se a objala ho. Princ se pod mým dotekem trochu otřásl, ale i tak mi kolem pasu obmotal své ruce.

"Taky jsi mi chyběla, Beky." zašeptal mi do rozcuchaných vlasů a pustil mě. Na jeho tváři se rýsoval potěšený úsměv. "A pokud tě to zajímá, tak Lexi se má taky dobře. Hlídá hrad, když tam nejsem. A ještě něco bys měla vědět."

"Co? Doufám, že to není nic hrozného. Zníš celkem zoufale." pověděla jsem mu, chytla ho za rameno a dívala se mu do očí. V jeho výrazu jsem poznamenala smutek, bolest a hněv. Něco se muselo stát.

"Víš, při cestě zpátky do hradu mou matku a její strážce přepadli. Neví se, kdo to udělal, ale všechny to zabilo. Vím, že jsi jí neměla ráda a dělala strašné věci, ale pořád to byla má matka. Tím pádem jsem byl korunován na krále a konal se pohřeb." řekl a já překvapeně otevřela pusu. Ta ženská byla sice strašná, ale smrt bych jí nepřála. Teď už jsem černovláskovu špatnou náladu chápala.

Nečekala jsem na jeho svolení a objala ho v pevném přátelském objetí. Král nekrál, teď to potřebuje. To prostě poznám. V objetí se mi trochu zacukal a pak jsem postřehla, že mi na košili dopadaly studené kapky. Brečel. A já se mu ani nevidím. Kdyby mi někdo zabil matku, myslím Emmu, taky bych plakala.

"To nic. V pořádku. Jen to ze sebe dostaň." utěšovala jsem ho, hladila ho po zádech a ani se nehnula z místa. Po chvíli se odtáhl, utřel si slzy a usmál se na mě. Kývla jsem a náhle se se mnou zatočil svět. Tvrdě jsem dopadla na kolena a chytla se za hlavu.

"Beky, jsi v pořádku? Co se děje?" zeptal se Charles a klekl si ke mě. Podívala jsem se na něj a zaúpěla. Bolela mě hlava, jakoby mi do ní bodali nože, a pocítila jsem chlad. To je divné. Upírům přeci nebývá zima. Sakra, něco je špatně. Hodně špatně.

"Nevím, co se děje. Bolí mě hlava. Prosím, ať to přestane." šeptla jsem bolestně a zatla ruku v pěst. Náhle mnou projela únava, párkrát jsem zamrkala a pak si dlouze zívla. Mladík přede mnou se překvapeně postavil.

"Já myslel, že upíři nespí." řekl mi a já přikývla. Podala jsem mu ruku a on mě vyhoupl na nohy. Přešel se mnou ke koni, nasedl na něj a pomohl mi do sedla. Seděla jsem před ním a on mě pro jistotu držel za pas, abych nespadla dolů.

"Taky že upíři nespí. Něco je špatně a já nemám nejmenší tušení, co. Musíme něco udělat." řekla jsem a unaveně zavřela oči. Opřela jsem se o černovláska za sebou a on chytl otěže.

"Mám takový nápad. Než tě odvezu domů, navštívíme hrad a podívá se na tebe věštkyně. Možná ví, co se s tebou děje. Taky to byla ona, kdo mě sem poslal, abych tě zachránil." zdělil mi a já nejistě kývla.

"Tak to bude asi nejlepší. Teď mě ale prosím nech spát. Jsem unavená jako kotě." řekla jsem, znovu si zívla a zvuky kolem mě pomalu utichaly. Slyšela jsem ještě, jak se kůň rozběhl a taky to, když na mě Charles promluvil tichým hlasem.

"Jen spi. Až se probudíš, snad budeme vědět, co se s tebou děje, Beky."

Ahojky zlatíčka ❤❤
Další kapitola je tady. Snad se vám líbí a těšíte se na další.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤