nebelvírská dívka

29.

Uplynuly dva týdny, Mattheo a jeho partička si ze mě pořád utahovaly. Po pár dnech jsem se to naučila ignorovat. Teď jsem si na rameni nesla koště a šla směrem k famfrpálovému hřišti na kterém jsme měli trénink.
,,Tak jo můžeme? Zítra hrajeme proti zmiozelu, je to poslední zápas před koncem školního roku... Takže teď se snažte a zítra se snažte ještě víc" řekl motivačně Harry.
Všichni jsme přikývli a trénink začal.
Po tréninku jsem se s Ginny vracela zpět do pokoje a cestou diskutovaly o zítřejším zápase. Najednou se k nám přitočil Zabini a objal Ginny ze zadu.
,,Tak co? Jak se těšíte na zítřejší prohru?" ušklíbl se škodolibě.
,,To se teprve uvidí kdo zítra prohraje" zasmála se povýšeně Ginny.
,,Jo natrhneme vám zadek" řekla jsem odhodlaně.
Zabini se hlasitě, ironicky zasmál a políbil Ginny do vlasů.
,,No nic dojdu to sama a nebudu vás rušit. Uvidíme se v pokoji Ginny. Dobrou Zabini" zasmála jsem se a vyrazila jsem směrem k nebelvírské věži.
Vešla jsem do pokoje. Na posteli jsem viděla spát Hermionu s knížkou v ruce, knížku jsem zavřela a položila ji na noční stolek a přikryla Hermionu.
Sama jsem se převlékla do pyžama a zalezla do postele.
Někdy okolo půlnoci jsem slyšela tiché kroky, zřejmě to byla Ginny která se vrátila do pokoje.
Druhý den bylo počasí velmi pochmurné, kapky deště máčely trávníky. Seděla jsem společně se zbytkem týmu u snídaně. Ron nervózně koukal do jídla zatím co Ginny a Fred udržovaly pozitivní a bojovnou náladu. S úsměvem jsem se napila džusu a protáhla se.
,,Je čas" řekl Harry a zvedl se.
Nervózně jsem polkla a postavila se stejně jako zbytek týmu.
Došli jsme do šaten kde nám Harry ještě vysvětlil plány a mohli jsme začít.
Nebelvírský i zmiozelský tým se proti sobě postavil a z tribun se ozval křik a výskot.
Netrvalo to ani minutu a byli jsme všichni promáčení až na kost, Harry a Draco si podali ruce a všichni jsme nasedli na košťata.
Vznesli jsme se do vzduchu a hra začala.
Držela jsem cmarál a letěla s ním ke zmiozelským brankám. Už jsem byla na dostřel a tak jsem míč hodila a díky neschopnosti zmiozelského brankáře jsem trefila branku.
Takhle jsme hráli už asi hodinu moje prsty už byly zmrzlé a z vlasů mi odtékaly prameny vody. Přes déšť nešlo nic vidět jen občas jsem zaslechla postup hry bylo to osmdesát ku osmdesáti. Zrovna jsem se vyhnula nějakému potlouku když jsem do někoho vrazila. Rychlost onoho hráče shodila z koštěte, téměř v okamžiku jsem chytla jeho ruku. Všechno to bylo jako ve zpomaleném záběru, váha toho koho jsem chytila mě také stáhla z koštěte, teď jsem se jednou rukou držela koštěte a druhou držela ruku onoho hráče. Podívala jsem se dolů na toho koho jsem držela byl Mattheo. Naše pohledy se střetly, oba jsme svůj stisk jaksi upevnili ale prsty kterými jsem se držela koštěte klouzaly a už bylo nemožné udržet se a tak se to stalo. Do hajzlu. Oba jsme padali k zemi. Zem byla blíž a blíž a najednou rána a tma.
Probudila jsem se v pohodlné teplé posteli kterou jsem tak moc dobře znala. Zavrtěla jsem se a otevřela jsem oči, venku už bylo šero a déšť přestal. Vycítila jsem něčí pohled. Otočila jsem se tím směrem a zahleděla se do páru tmavě hnědých očí. Vytáhla jsem obočí a povzdechla si.
,,No super" vydechla jsem otráveně a převalila se na druhý bok.
,,Proč jsi mě chytila?" vyhrkl Mattheo spěšně.
Přetočila jsem se zpět směrem k němu a přejela ho pohledem.
,,Nevím. Byl to reflex" řekla jsem lhostejně.
,,Reflex jo?" ušklíbl se Mattheo.
,,Já bych tě nechytil. Možná bych se tě konečně zbavil" odfkl si a lehl si na záda.
,,Já bych tě zase chytla a pak tě zabila normálně. Protože já jsem narozdíl od tebe jsem schopná" řekla jsem povýšeně a přejela si prsty po drobných jizvách na obličeji
Mattheo se rozesmál a protřel si oči rukou.
,,Čemu se jako směješ?!" vyhrkla jsem.
,,Ničemu" odpověděl jednoduše.
Prosadila jsem se a prohrábla si vlasy.
,,Proč jsme tady vlastně mám nějak mlhu" změnila jsem téma.
,,Nějak si to nepamatuju ale vím že jsme spadli z koštěte a díky dešti byla země pod námi rozmáčená takže jsme se úplně nerozplácli a teď jsme projistotu tady" odpověděl.
Přikývla jsem a shodila nohy z postele a postavila se.
,,Kam jako jdeš?" zavrčel Mattheo.
,,Odcházím" odpověděla jsem jednoduše vzala jsem si hůlku a strčila jí do kapsy pyžama.
Najednou se Mattheo prudce zvedl a chytil mě za zápěstí. Silně trhl až nás to oba vyvedlo z rovnováhy, skáceli jsme se na postel. Ležela jsem pod Mattheem který stále držel mé zápěstí a druhou rukou se opíral vedle mojí hlavy. Zhluboka jsem dýchla, Mattheo se mi hluboce díval do očí.
,,Co to děláš?" zeptala jsem se roztřeseně.
,,Teď nemůžeš odejít" zavrčel Mattheo.
,,To si piš že můžu" odsekla jsem a volnou rukou jsem se ho pokusila odstrčit.
Mattheo se na mě posměšně ušklíbl a upevnil stisk mého zápěstí.
,,Blacková dneska odsud neodejdeš ale neboj za chvíli bude konec" řekl přidušeně a opět se mi zahleděl do očí.
,,O čem to mluvíš?!" zeptala jsem se poplašně.
,,Neřeš to!" zakřičel.
Nakednou mi to došlo, moje srdce se roztlouklo a pootevřela jsem ústa.
Mattheo se ušklíbl.
Taky jsem se ušklíbla a zavřela jsem oči. V tu ránu jsem pod ním ležela jako puma, Mattheo ze mě sklouzl a já pořád jako puma rychle utíkala pryč z ošetřovny.
Přeměnila jsem se až u nebelvírské věže, rychle jsem řekla heslo a vtrhla do společenské místnosti.
Ještě v pyžamu jsem se okolo sebe rozhlédla a uviděla Rona a Hermionu jak neklidně sedí v koutě společenské místnosti. Rozeběhla jsem se k nim a chytila je za ramena.
,,Ann co to-?" nestihl dopovědět Ron.
,,Kde je Harry?!" vyhrkla jsem rychle.
,,Šel někam s Brumbálem co se děje Ann?!" zeptala se rychle Hermiona.
,,Sakra!" vykřikla jsem a rozeběhla se fo pokoje převléknout se do normálního oblečení.
Ron a Hermiona se za mnou rozeběhli a společně vběhli do pokoje.
,,Vysvětlíš nám laskavě co se děje?!"  vyhrkl Ron zmateně.
Ze skříně jsem vytáhla kalhoty a tričko, začala jsem rozepínat knoflíky od košile a pak mi došlo že tu stojí i Ron.
,,Otoč se" řekla jsem s úšklebkem.
Ron se otočil a já se začala převlékat.
,,Takže musím rychle za McGonagallovou. Protože se sem blíží smrtijedi" řekla jsem rychle a přetáhla si přes hlavu tričko.
,,Cože?!" vykřikli Ron i Hermiona naráz.
,,Jdu za McGonagallovou. Vy dva běžte a řekněte to B.A" zavelela jsem a rozeběhla se pryč.
Běžela jsem skrz společenskou místnost až ke kabinetu McGonagallové.
Zběsile jsem bouchala do jejích dveří až je popuzená profesorka odevřela. Stála proti mé v kostkatém županu a s naštvaným výrazném.
,,Co tu proboha děláte Blacková?!" vykřikla naštvaně McGonagallová.
,,Paní profesorko! Smrtijedi jdou sem!" vydechla jsem udýchaně.
McGonagallová se na mě vyděšeně podívala a zatáhla mě do kabinetu.
,,Cože co to říkáte slečno Blacková?!" zeptala se nevěřícně.
,,Paní profesorko musíte mě poslechnout opravdu se sem blíží věřte mi!" řekla jsem naléhavě.
,,Dobře dobře. Řeknu to ostatním profesorům vy zatím nažeňte ostatní nebelvírské do postelí" rozkázala profesorka.
Přikývla jsem, obě jsme se rozeběhli jiným směrem.
Vběhla jsem do společenské místnosti.
,,Všichni běžte do svých ložnic!" zakřičela jsem na celou společenskou místnost.
Mladší děti odešli ale starší ročníky zůstaly.
,,A to jako proč?" zeptal se nějaký kluk zr čtvrtého ročníku.
,,Je to nařízení profesorky McGonagallové takže všichni až na šestý a sedmý ročník běžte do svých pokojů" zavrčela jsem výhružně.
Ten kluk protočil oči ale otočil se a odešel.
Otočila jsem se na Hermionu a Rona.
,,Řekli jste to B.A?" zeptala jsem se.
Oba přikývli.
,,Fajn. nevíte kam by se Harry a Brumbál měli vrátit??" zeptala jsem se naléhavě.
,,Nejspíš na astronomickou věž" řekla Hermiona.
,,Fajn jdu tam vy tam pak přiveďte Brumbálovu armádu" řekla jsem pohotově.
Vyběhla jsem ze společenské místnosti s hůlkou v ruce. Doběhla jsem až ke schodišti a uviděla někoho jak jde po schodech nahoru.
Vyslala jsem proti němu kouzlo které ho schodilo ze schodů.
,,Ne! Nedovolím ti tam jít Riddle!" zakřičela jsem a stále na něj mířila hůlkou.
,,Nebuť husa Blacková! Musím to udělat nemám na výběr" zasýpal Mattheo a neohrabaně se zvedal.
,,Máš! Všichni máme!" zakřičela jsem znovu klepající se rukou jsem na něj stále mířila hůlkou.
Mattheo se postavil  zahleděl se mi do očí a taky vytáhl hůlku.
,,Ann svět není tak jednoduchej jak si ho představuješ! Už nemám na výběr. Díky tomuhle" řekl chladně a vykasal si levý rukáv na kterém měl vypálené znamení zla.
Povzdechla jsem si. Po tváři mi stekla slza sklonila jsem hůlku a vytáhla si taky rukáv a odhalila své tetování.
Mattheovi se rozšířily oči a hůlku sklonil taky.
,,Takže kvůli tomu jsme se rozešli?" zeptal se přiškrceně.
Přikývla jsem.
,,Měla jsem na výběr.. a vybrala si špatně" zašeptala jsem zlomeně.
Nakednou se ozvala rána. Oba jsme sebou cukli a zase zvedli hůlky.
,,Nedělej to" zašeptala jsem prosebně.
Mattheo ode mě odvrátil pohled a opět vyrazil ke schodům.
,,Mdloby na tebe!" zařvala jsem a omráčila ho.
,,Mrzí mě to..." zašeptala jsem a překročila jeho tělo a vyrazila sama ke schodům.
,,Ne tak rychle krásko!" zakřičel někdo a za vlasy mě stáhl ze schodů.
Spadla jsem na záda vedle Matthea. A podívala se nahoru. Nademnou stál Šedohřbet s pokřiveným úšklebkem.
,,Ještě jsme spolu neskončili" zavrčel povýšeně Šedohřbet a sledoval mě jak tam ležím.
Rychle jsem se zvedla a postavila se naproti němu.
,,Vy!" vykřikla jsem a dívala se do těch zlých očí.
Moje hůlka ležela na zemi kousek ode mě. Rychle jsem po ní vystartovala ale to v tu chvíli mě něco silou býka odrazilo proti zdi. Piruetou jsem letěla a tvrdě narazila do stěny. Teplá krev se mi začala valit z nosu a v zápětí zmáčela mé tričko.
,,Ty hloupá holko myslíš si že proti smrtijedovi něco zmůžeš?" odfrkl si posměšně Šedohřbet a přibližoval se ke mně.
Okolo se rozléhaly rány a výkřiky. Bylo mi jasné že dneska večer někdo zemře ale byla jsem rozhodnutá že to nebudu já.
Zapřela jsem se do země a pomalu a bolestivě se zvedla. Za Šedohřbetem jsem zahlédla pohyb tobse zvedl Mattheo a svých prstech svíral mou hůlku.
Polkla jsem a opět se podívala na Šedohřbeta.
,,Hlupáku proč si myslíš že bych se tě měla bát? Nedokázal jsi mě zabít ani tenkrát v tom lese. Jseš neschopnej. A ani teď mě nezabiješ protože za chvíli přijdou ostatní z Fénixova řádu a najdou mě tu" řekla jsem posměšně.
Šedohřbet proti mně naštvaně vyrazil ale to bylo přesně to co jsem chtěla. Sklouzla jsem se pod jeho rukou a vytrhla Mattheovi svou hůlku.
,,Pouta na tebe!" zařvala jsem a namířila na Šedohřbeta.
Toho mé kouzlo zasáhlo přímo do hrudi a silná lana ho začala svazovat.
Otočila jsem se na Matthea který stál na schodech.
,,Nechoď prosím..." zašeptala jsem prosebně a po tváři mi tekly slzy a mísily se s krví.
,,Proč?!" vyštěkl Mattheo otráveně.
,,Protože mi na tobě pořád záleží" * zakřičela jsem, konečně to co jsem měla na srdci několik měsíců bylo konečně venku. Cítila jsem ohromnou úlevu a teď jsem pohledem propalovala jeho záda
,,Cože?" vydechl Mattheo a otočil se.
Teď jsem se mu zpříma dívala do očí.
Mattheo pomalu sešel ze schodů a postavil se přede mě.
Na sucho jsem polkla a sklonila pohled.
,,Řekni to znovu" řekl hlubokým hlasem.
,,Protože mi na tobě pořád záleží...." zašeptala jsem.
Mattheo přišel blíž.
,,I po tom jak jsem se choval?" zeptal se překvapeně.
Přikývla jsem a znovu jsem zvedla pohled.
Mattheo vzal mou bradu mezi prsty. Najednou jsme uslyšeli hlasitý smích a dupot na schodech.
,,Promiň Ann" zašeptal Mattheo a vytáhl hůlku.
,,Mdloby na tebe" vydechl a mávl hůlkou.
Kouzlo mě zasáhlo do hrudníku, síla mě odhodila na stranu. Poslední co jsem viděla byla skupina smějícíh se lidí běžících ze schodů a nakednou tma.
,,Hej Ann vzbuď se!" ozýval se hlas z dálky.
Někdo mnou třásl. Pomalu jsem otevřela oči.
,,Ann haló!" ozval se znovu hlas.
V mlze jsem viděla známý obličej ale nemohla jsem ho rozpoznat. Znovu jsem zamrkala.
,,Frede?" zamumlala jsem a opřela jsem se o lokty.
,,Jo já.. pojď vstávej" řekl Fred nezvykle vážně.
Chytil mě za paži a pomohl mi se postavit, spadalo ze mě spousta kamínků a prachu. Rozhlédla jsem se okolo, všude byla spoušť a prach.
,,Co se stalo?" zeptala jsem se zmateně.
,,Smrtijedi se trochu rozladili" zavrčel Fred.
Najednou okolo nás proběhlo několik lidí kteří mířili ven.
,,Co se děje?!" vykřikla jsem.
,,Někdo umřel!" křikl někdo zpátky.
S Fredem jsme se na sebe podívali a rozeběhli se za ostatními.
Strachy se mi sevřel zaludek. Co když to je Hermiona nebo Ginny nebo jiní. Doběhli jsme k ostatním, protlačili jsme se dopředu a uviděli Harryho jak klečí nad něčím tělem.
Brumbálovým tělem.
Zakryla jsem se ústa, z očí mi vytryskly slzy. Fred mě otočil na sebe a objal mě. Zabořila jsem hlavu do jeho ramene a zavřela jsem oči.
Ucítila jsem ruku jak mi přejíždí po vlasech. Odvrátila jsem se od Freda a podívala se na tělo.
Nad námi zářilo znamení zla. Profesorka McGonagallová vytáhla hůlku a rozsvítila jí a zvedla jí nad hlavu, všichni jsme zopakovali a záře našich hůlek přebyla září znamení zla.
Seděla jsem na posteli a dívala se do země.
,,To nemůže být pravda" vydechla Hermiona.
,,Je to pravda" zašeptala jsem.
Ginny popotáhla a natáhla se na postel.
,,Hele holky.. pojďte spát..." zamumlala Ginny.
,,Jo dobrej nápad" přitakala jsem a lehla si taky.
Dneska toho už bylo dost...

Hádejte kdo ještě žije a je tu s další kapitolou? Správně já. Takže... užijte si kapitolu a papapa