𝙿𝚘𝚟í𝚍𝚔𝚢 𝙽𝚊 𝙿řá𝚗í (Jednodílovky)

𝟒. 𝐉𝐬𝐢 𝐦ý𝐦 𝐨𝐬𝐮𝐝𝐞𝐦...

Věnování: @Blue_Sue

Emoji:🐺❤️️🧛🏻

Pár: Y/n x Jasper Hale (Jasper Whitlock), (Enemies to Lovers, Destined Lovers)

Filmová Série: Stmívání (Twilight saga) (knihy jsem nečetla, ale sem tam jsem z nich nějaké inf. nebo postavy použila)

Počet slov: 27 733 slov  (nějak jsem se zase rozjela 😂 Nevadí.. XD)

Slova Autorky: Taak další povídku máme na světě! 🥰️ Tentokrát na velmi známou filmovou (i knižní) sérii Twilight/Stmívání. Co si budeme, kdo neměl crash na Edvarda nebo Jacoba😂 To vždycky byly dvě strany a hádalo se, kdo z nich je lepší😂 Ale tahle povídka je na jiného pohledného chlapce a tím je Jasper. Upír nezvládající ovládat svou žízeň po lidské krvi, jak si povede s vlčí láskou? Doufám, že jste si všichni užili Vánoce a měli skvělý začátek roku a jako vždy, přeji všem krásný den (Ehm, hlavně večer😅) 😎🥰️

(Budeme předstírat, že jsou to vlkodlaci- i když nejsou, jsem líná hledat pěkný český název pro Shape-shifters (duchovní bojovníci?), 😂

 a taky můžou mezi sebou telepaticky komunikovat i ti vlci, kteří nepatří do smečky- nechtěl jsem aby se k nim přidala okamžitě (a Sam jako Alpha komunikativní moc není😅)

-----

Prolog: Bylo to vcelku jednoduché. Zcela prosté.. Dalo by se říci, že se to od nás očekávalo. 

Nenávidět bledé tváře, jak jim mnozí říkali. Kdo by je taky nenenáviděl. 

Mrtvoly prahnoucí po teplé krvi v živém těle. Byly to větší zvířata, než jsme byli my. Ne. Byli to monstra..

Myslela jsem si, že je můj život prostý, nijak nezajímavý. Narodila jsem se svým rodičům v malém městečku jménem Forks, kde byste nechtěli strávit svou dovolenou, věřte mi. V tomhle nezajímavém městě, které si zázrakem udržovalo 3123 obyvatel, pršelo víc než na jakémkoliv jiném místě Spojených států amerických. Táta mi pořád básnil o rezervaci a pláži La Push a máma si pro změnu neustále stěžovala na ono nemilosrdné počasí a jak daleko to má k nejbližšímu obchodu.. Nevím, co se mým rodičům tehdy honilo hlavou, že jsme museli bydlet právě tady. Možná táta nechtěl opustit jeho rodnou zemi, ke které měl přikované celé své srdce. Nebo jenom máma nesnášela cestování.. Tak nebo tak, byl to můj domov..

Jako dítě, co se ponořilo do všeho hlavou napřed, jsem na svět pohlížela s velkým očekáváním. Že se stane něco Velkého. Něco, co tohle malé město kompletně převrátí vzhůru nohama. A to přání se mi splnilo.. Se stonásobnou silou opačného účinku. Nebylo mi ani sedm, když to do jejich auta napálil nějaký blbec a smetl jej sebou plnou rychlostí. Neměli šanci přežít, nikdo z nich. A tak jsem se marně pokoušela zahnat slzy a nevěřila slovům o smrti svých rodičů. Svět mi přidělil to největší sousto a já se ho marně snažila spolykat. Nebýt všech ostatních, nejspíše bych se jím udusila. 

Asi mě tam nahoře neměli rádi, protože si pro mě nachystali další past. Doživotní klec, ze které nebylo úniku.. Pouta, na která neexistoval klíč. A byla jsem si jistá, že se další okovy blížily. Nemohla jsem utéct.. Byla jsem však připravená je nosit se zdviženou hlavou? Možná, kdybych se nikdy nevrátila, nemusela jsem být toho přehnaného zmatku součástí.. Coby kdyby..

Ale to já byla v podstatě taky ne? Tak co na tom, když jsme dva..

Láska je jako kyselý cukr. I přes jeho kyselou příchuť, nemůžete se jej nabažit.