𝙿𝚘𝚟í𝚍𝚔𝚢 𝙽𝚊 𝙿řá𝚗í (Jednodílovky)

𝟕. 𝐏ř𝐞ž𝐢𝐣𝐞𝐦𝐞. 𝐓𝐲 𝐚 𝐣á.

Věnování: Subject_A0

Emoji: 🏃😳😭

Pár: Y/n x Thomas (Strangers to Lovers)

Filmová Série: Labyrint (The Maze Runner)

Počet slov: 9 013 (Jelikož mám rozepsanou knihu na Labyrint.. Takže se přiznávám, že mi to moc nemyslí😅❤️️)

Slova Autorky:

Další povídka je na světě! 🥰️ Opět velmi známá filmová série Labyrint! Myslím, že tyto filmy si získaly srdce každé teen holky 😆 Jako.. Kdo by nechtěl být zavřený v Labyrintu s tolika kluky a ještě k tomu v dystopickém postapokalyptickém světě? No.. Nevím jak vám, ale mě by stačili jen ti kluci 😆 Vím totiž, že bych se zabila se svým štěstím v Labyrintu už hned první den 😆 Ale o TOM tahle povídka není 😅 I když.. co si budeme, Thomas je doslova magnet na nebezpečí..😆

Snad Vám všechny zkoušky dopadly dobře (Moje jsou za dva týdny LoL😅) a určitě se všichni těšíme na prázdniny (už aby tu byly 😭) No a jako vždy, přeji všem krásný den (Ehm, hlavně večer😅) 😎🥰️

Prolog:

Zkoušeli jste někdy vlézt do sklepa, nerozsvěcovat a kompletně zabarikádovat všechny paprsky světla? Víte, co byste uviděli? Nic. Přesně tak.. Strach z nicoty a nebezpečí, číhající ve stínech by tlačily na váš rozum.. nutily vás přemýšlet nad věcmi, které jste ani nevěděli, že existují. Chtěl, abyste začali pochybovat o svém bezpečí..  A přesně takhle jsem se cítila já.. Ještě hůře..

Tma. Byla všude.. To jediné jsem tedy viděla.. Dokud se klec nezačala blížit konci této šachty. Probudila jsem se s bolavou hlavou. Žaludek nedobrovolně sjížděl horskou dráhu, stejně jako mé srdce.. Šok, stres, dezorientace a strach. Jakoby na vás někdo převrhnul kyblík s neskutečně ledovou vodou.. Marně jsem se snažila vzpamatovat, či se vůbec v klidu nadechnout.. Křečovitě jsem se držela studených mříží klece na podlaze a zmateně se rozhlížela. 

Rychle jsem stoupala. Tak rychle, že jsem se začínala obávat svého zastavení.. Měla tahle věc vůbec brzdy? Vytřeštěně jsem vzhlédla k rudému stropu a zrovna v tu chvíli se výtah s řinčením zastavil. Nemohla jsem si vzpomenout na své jméno. Nemohla jsem si vzpomenout na nic z minulosti.. Mohla bych se však vsadit, že jsem se sem nenechala zavřít dobrovolně.. Kdo by tady chtěl dobrovolně skončit v tak děsivé, upřímně smradlavé, neznámé kleci.. Určitě ne já.

Uslyšela jsem pohyb kovu a vzhlédla jsem ke stropu. Kovové dveře se otevřely a strop se rázem podobal slunečné obloze. Bělaví beránci se proháněli po tyrkysovém moři, volně a radostně.. Záviděla jsem jim. Nasoukala jsem se na strnulé nohy a potlačila rukama poslední kus kovu, dělící mě mezi touto klecí a venkem. Dopomohla jsem si bednou u kraje klece a vykoukla ven.

Travnatá plocha zcela neporušená technologií, na kraji byl usazen hustý les a všechno ohraničovaly čtyři kamenné zdi. Čelist by mi spadla na zem, kdybych ji neměla připevněnou.. Vytřeštila jsem oči nad faktem, že jsem se nacházela v nějakém šíleném vězení.. Jako nějaký tygr v zoo a nebylo úniku.. Ovšem to mé oči padly na díru ve stěně.. Snad přeci byly dveře otevřené.. Možná jsem se odsud přeci jenom mohla dostat.

Odlepila jsem se od kraje a přehlédla náklad v kleci. Jak jsem později zjistila, jednalo se o zásoby. Nějaké to jídlo, trocha vody, léky.. ale ve směs tu byly náčiní a další věci, které byste použili k farmaření nebo stavění.. Zřejmě mi někdo chtěl naznačit, abych si jídlo vypěstovala sama, a že mi všechno nebude strkat přímo před nos..