Mors in Vita est, Vita in Morte [HP FF]

Vězení

Přestože léto bylo v plném proudu, vysoko v Alpách se proháněl ledový vítr, který každou kapku vody zmrazil v ledový krystalek. Náhodní obyvatelé těchto skalnatých velikánů již byli zvyklí na nemilosrdné horské rozmary. Tak jako na černo černou pevnost vystupující z jednoho svahu, jež vrhala svůj temný stín kilometry daleko.

Ta pevnost tam stála už roky, desetiletí. Byla postavena tím, koho střední Evropa považovala za nejmocnějšího černokněžníka v dějinách.

Ano, byl to Nurmengard. Výspa Aliance, základna a domov Gellerta Grindelwalda. Také vězení pro jeho odpůrce.

Ironie, že v ní byl nakonec uvězněn sám.

Stál na svých stařeckých nohách a pozoroval východ slunce. Jako po celý svůj dlouhý život vstával každý den před sluncem, aby si mohl vychutnat ty barvy.

Východy slunce měly narozdíl od západů energetický náboj, nadšení do nového dne, něco mladého. A přesně to starý čaroděj ve svém vězení potřeboval.

Gellert byl vždy ten typ člověka, který potřeboval ostatní lidi a okolí, aby se sám cítil naživu.

A taky magii.

Jeho hůlku společně s tou bezovou vyhrál Albus při jejich posledním souboji a on byl vděčný za tu skutečnost, že se obě dostaly do jeho rukou. Nikomu jinému by je nesvěřil raději. Ovšem stále tu byla ta skutečnost, že nemohl kouzlit. Ovládal sice bezhůlkovou magii, ale ta mu nebyla příliš platná. Přesto každý den cvičil. Trénování magie byla teď jedna z toho mála, co mohl dělat.

Druhá věc, co dělal bylo psaní. Psal příběhy, co mu utkvěly v hlavě z jeho života, či se inspiroval svými sny a vizemi. Měl popsané stohy a stohy pergamenu a děkoval Ignotusovi, že měl bezedný inkoust.

Takhle si svou smrt opravdu nepředstavoval, avšak nebylo jiné možnosti. Buď tu mohl projít jako krysa zapomenutá světem, nebo tu mohl projít jako krysa zapomenutá světem. Skvělé vyhlídky.

Jak tak den pokračoval, Gellert snědl svou snídani, něco zase napsal, zvedl psací stůl a... Prostě to byl den jako každý jiný.

Gellert zrovna odpočíval po obědě na malé posteli, když tu se přes celou pevnost přelilo ticho. Takové dusivé ticho, že slyšel svůj vlastní tep.

Pak přišel chlad. Chlad a smutek takový, že ho jen jediné bytosti dokázaly zasít do duše.

Mozkomoři.

Gellert tato stvoření znal. Strážila známé kouzelnické vězení Azkaban, kde byl i jednou na návštěvě. Živila se lidským strachem a kdyby nebyla pod palcem britského ministerstva kouzel, svět by měl co dělat, aby přežil.

Otázka ale byla: Co u Ignotuse dělali tady?

Odpovědi se dočkal až za hodinu, když se odsunula jedna zeď jeho cely.

Stáli tam. Vysocí a temní, chladní úplně jiným způsobem než horský vichr. Vítr mezi horami byl chladný jako domov. Mozkomoři jako nekonečná temnota.

Natáhli k němu ruce. Zaševelilo mezi nimi.

Jak se rozestoupili, prošel k němu postarší kouzelník. Gellert ho odhadoval na padesát, ovšem držel se hrdě a sebejistě. Až trochu nadutě. V ruce svíral hůlku momentálně namířenou na Gellerta.

,, Půjdete s námi, pane Grindelwalde."

Gellert se usmál. ,, Opravdu? A pročpak?"

,, Nemáte právo se ptát, teď jdeme." Kouzelník už chtěl pokynout mozkomorům, ale zasekl se, jako by si na něco vzpomněl. Odněkud vytáhl kufr a hodil ho Gellertovi k nohám.

,, Albus Brumbál vám vzkazuje, ať si sbalíte co chcete."

Gellert popadl kufr, otevřel ho a pomocí bezhůlkové magie do něj úhledně srovnal všechny papíry, lahvičku s inkoustem a brk.

Pak otevřel horní víko. A zjistil, že tam má svoje oblíbené oblečení, tři knihy a... Lahev jahodové limonády? Tomu bude věnovat pozornost později, zapnul a zavřel své zavazadlo a nechal se mozkomory odvést pryč z té cely, ze svého domova.

Když se propletli všemi chodbami, které Gellert znal i po těch letech jako své boty a stanuli na nádvoří, dovolil si nadechnout se. Doopravdy se nadechnout známého alpského vzduchu a vykročit do světa, jež se tolik změnil.

Kouzelník ho chytil za rameno a přenesl ho, společně s mozkomory, na útes o než se tříštily ohromné vlny.

Azkaban.