Two Romeos

③③

𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah se často procházel kolem kavárny, kterou jim Markus sebral.

Nathanův byt přece jen nebyl jen tak daleko, opravdu jen pár minut chůze. Nikdy Markuse nepotkal (zatím), jen postupně sledoval, jak se prostor, který tolik miloval, pomalu ale jistě měnil do Markusova stylu. Do stylu, ve kterém pracoval první a díky tomu ho nesnášel. 

Odhalenou cihlu přebarvili na bílo. Vyhodili všechny kytky a knihy. Kdyby to Jonah věděl, šel by se podívat, jestli by nemohl něco zachránit. Většina nábytku byla rozmlácena a vyhozena, co si nechali, dali do zaměstnaneckých prostor. 

Nevěděl, proč si to furt dělá a chodí právě tudy, když mu to vždy akorát tak zkazilo náladu. 

Čtvrtý den, co Nathan skončil v práci a Jonah se vrátil z procházky, Nathan k němu natočil svůj počítač. Ukázal mu fotku jezera. Jonah nechápal.

"Než začnu v nové práci, uděláme si výlet, co ty na to?" řekl Nathan.

Jonah se podíval na záložky v Nathanově vyhledávači. A viděl, že se ho Nathan neptá, ale oznamuje mu to, protože má vše naplánované. 

A tak v sobotu ráno vyjeli pod stan. Aneb ta nejlevnější možnost, kterou mohli zvolit, vzhledem k tomu, že měli v plánu si otevřít vlastní kavárnu a to chtělo peníze.

Ono ráno se Nathan objevil před bytem s autem po tom, co odvezl Těstovinu k Thee. Jonah ani netušil, že uměl řídit. Nabalili stan, který vzal Nathan kdo ví kde,  své oblečení a další věci, co potřebovali. Když se Jonah usadil na sedadle spolujezdce, nemohl si odpustit jednu poznámku. "Líbí se mi, jakou máš o mě starost, že jsi mě teprve nedávno nechal jít na procházku samotnýho, ale pak mě vezmeš pod stan , kde budu spát na tvrdé zemi ve spacáku."

Nathan se zrovna připoutal. "Myslíš, že je to až moc špatný nápad? Ještě to můžeme zrušit."

"Ne, ne!" zastavil ho Jonah. Byl neskutečně rád, že konečně pořádně vypadne z bytu. Byl v něm nepřetržitě už přes tři týdny. "Jedem, prosím tě."

Stále měl na sobě čepici, i když na jeho hlavě už nebyl takový zmatek. Byl u holiče a nechal se ostříhat tak, aby měl vlasy vyrovnané. Jeho jizva už se pomalu ztrácela pod novými vlasy. Přes to jeho sebevědomí ho nutilo nosit čepici, protože tohle nebyl účes, se kterým by byl spokojený.

Teď si ji ale sundal. Před Nathanem jizvu už dávno neskrýval. Odložil ji na palubní desku a rozhlédl se po autě.

"Čí, že je to auto?" zeptal se ještě jednou.

"Sestry. Když už je teda doma."

"Vaši koupili tvé sestře auto a tobě ne?"

"Přispěla si na něj. Já o auto nestojím. Tohle je poprvý, co ho potřebuju, za poslední dva roky."

Jonah se uvelebil. Byl to více než měsíc od operace, stále se jeho level energie nevrátil úplně do pořádku, stejně jako jeho paměť. Zapomínal maličkosti, vypadávaly mu věci. A sice ho stresovalo, když mu doktor řekl, že se to může napravovat ještě pár týdnů, na druhou stranu ale sám viděl pokroky.

Ne v tu chvíli. V tu chvíli totiž usnul místo toho, aby obdivoval Nathana, jak řídí, protože ho nikdy řídit neviděl. 

Takže byl probuzen až v kempu. Malý kemp pro karavany a parkovištěm pro auta s tím, že stan si mohli postavit kdekoliv. Moc lidí tu nebylo, a tak pobrali najednou co nejvíce věcí a vydali se k nejvzdálenějšímu ohništi, aby měli soukromí.