Two Romeos

④②

𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah usoudil, že právě ten den, kdy se jim naprosto rozbil sen s jejich kavárnou, je také dokonalý den na to, aby spravil svůj vztah s matkou.

Neměli kde bydlet. Potřebovali nakoupit věci, které se nepodařilo zachránit. Nemohli do toho platit ještě nájem, to si zkrátka nemohli dovolit. Jeho matka měla teď celý dům pro sebe, jestli Markus tenkrát, když byli s Nathanem pro fotky, mluvil pravdu a opravdu odešel.

Nechal Nathana řešit věci ohledně bytu a vydal se do nemocnice na kontrolu. Cestou zpátky nasedl do jiného autobusu, než do toho, co by ho vzal zpátky, a vydal se domů.

Ne domů, opravil se. Jeho domov už byl s Nathanem. Vydal se na místo, kde vyrůstal. Nic víc už to pro něj nebylo.

První dobré znamení bylo, že Markusovo auto nestálo nikde kolem domu. Naopak auto jeho mámy ano, a tak přistoupil ke dveřím a dřív, než by si to mohl zase rozmyslet, zazvonil. Zavřel oči do chvíle, než se dveře otevřely, aby se uklidnil. A pohled mu spadl na mámu.

Vypadala strašně. Byla jedna hodina odpoledne a vypadala, jakoby zrovna vstala. Její unavené oči se změnily na překvapené, když uviděla Jonaha před ní. Asi se jí ani nedivil. Samozřejmě jí neřekl nic o tom, že má přijít, stejně jako o tom, co se stalo od chvíle, kdy se s ní viděl naposledy. 

"Markus je pryč?" zeptal se jako první. Když jeho máma přikývla, pokračoval. "Tak můžeme si promluvit?"

Váhala, než ho vpustila dovnitř. Hned pochopil proč, když uviděl tu spoušť v obýváku. Nejen, že tam měla nehorázný nepořádek, nejvíce ho znepokojily ty dvě prázdné lahve alkoholu. "Ty piješ?" zeptal se monotónně.

"Přišla jsem o syna i přítele jen kvůli tomu, jak slepá jsem byla. Trochu jsem si dala," odpověděla za ním.

Jonah se otočil. Míchali se v něm pocity, protože poslední rok strávil přesvědčováním se, že svou matku nesnáší. Ať se ale snažil jakkoliv, stále to plně nedokázal. A teď před ním stála naprosto rozbitá. 

"Mami..." vydechl. Bylo zvláštní ji po takové době takhle oslovit. Nenechala ho ale mluvit dál a místo toho kývla na jeho čerstvě ovázanou ruku.

"Co se ti stalo?" zeptala se.

A tak se dal do vyprávění včerejších událostí, až tedy na tu část s Nathanem a Chesterem, tu si trochu poupravil k obrazu svému. Zároveň jí řekl i o jejich plánech na vybudování vlastní kavárny, řekl jí, jak jim Nathanovi rodiče půjčili. "Vypadá jako milý chlapec," podotkla mezi řečí. Jonah se jen lehce pousmál a přikývl, než pokračoval. A skončil slovy, jak jejich sny šly včerejším dnem do ztracena, protože půlka jejich bytu, jejich věcí byla k nepoužití. 

Neměl tušení, nakolik ho vnímala, protože měla tak trochu nepřítomný pohled. Když ale domluvil, natáhla k němu ruku a položila mu ji na koleno. "Já se omlouvám, Jonahu. Za všechno, co se stalo, ať už s Markusem nebo v nemocnici. Měla jsem ti věřit. Měla jsem dát přednost vlastnímu synovi a omlouvám se, že jsem tak neudělala. A chápu, jestli budeš chtít se nadála se mnou nestýkat, ale samozřejmě než se zase postavíte na vlastní nohy, můžete tady zůstat. Tenhle dům je stejně na mě samotnou velký."

Jonah už málem řekl, že neví, co se v nemocnici stalo, že mu to Nathan neřekl. Ale doteď žil raději v tom, že to nevěděl, aby ho to neranilo, a chtěl v tom i pokračovat. Co se týkalo po operaci, moc dobře si pamatoval svá slova. Řekl mámě, že ho neuvidí minimálně do té doby, dokud bude Markus okolo. Jenže byl už pryč.