V čase, ještě jednou

3.část

Nová časová osa. 16. října 1996, šestý ročník

Když se jedenáctiletý Harry Potter poprvé objevil v Bradavicích (podruhé), Severus si dovolil pomyslet, že by mohl být zařazen do Zmijozelu. Koneckonců, už se to jednou stalo. Proč by se to nemohlo stát znovu? Nehledě na to, že Potterové byli do Nebelvíru řazeni po celé generace. Tenhle Potter byl jiný, to Severus věděl, bez ohledu na to, co si o něm ostatní mysleli.

McGonagallová se mu vysmála, když naznačil, že by se tomu dítěti mohlo v jeho koleji dařit. ("Nesmysl, Severusi, vždyť je to Jamesův obraz. Kde jsi na to proboha přišel?")

Ale tento chlapec (který byl i nebyl jeho Harrym zároveň) se svému otci vůbec nepodobal. A zdálo se, že si nikdo nepamatuje, že ve Zmijozelu kdysi býval Potter.

Ale Harry Potter je v Nebelvíru a všichni si pochvalují jeho vytrvalost, houževnatost, osobní kouzlo. A Severus usoudil, že je to tak nejspíš lepší. Koneckonců, když je Potter v Nebelvíru, může toho chlapce v klidu nenávidět.

Teď si Severus myslí, že ho možná nenáviděl odjakživa (a taky oprávněně).

Severus chlapce mučí. Ví to. Mučí ho za to, že mu vzal všechno, co kdy chtěl, že mu připomíná, co nikdy nebude mít.

Ale někde v průběhu (po dracích, boji s baziliškem a střetu s Temným pánem) chlapec dospěl. To smrt, ztráta a utrpení s člověkem udělají - Severus to moc dobře věděl. A pohrdá sám sebou, protože za tím vzdorovitým pohledem (oči tak zelené, že by se v nich mohl ztratit) vidí čím dál víc z Harryho, kterého kdysi znal.

Tentokrát je o dvacet let starší než ten chlapec. (Ne o pět, což se i tehdy zdálo jako nepřekonatelný rozdíl.) Pořád je učitelem Harryho Pottera a dítě ho nenávidí, nenávidí, nenávidí.

Severus je tedy malicherný a krutý. Neudělá nic, co by prozradilo jeho tajemství, a odmítá dát najevo jakoukoli slabost. Ale přesto si pamatuje štíhlé ruce, dychtivá ústa a zelené oči, které by ho mohly přitisknout ke zdi, rozpárat ho, vyříznout mu srdce.

^^^^^^^^^^^^^^^^

Minulá časová osa. 1. února 1983, Bradavice

Bez ohledu na jeho pocity (všechny důvody, proč se vrátil) je pro něj pohled na Brumbála živého a zdravého docela šok. Harrymu se zatají dech a má co dělat, aby se na toho muže nevrhl, aby ho neobjal a nenáviděl a miloval, jako to dělával vždycky.

Místo toho musí tyto myšlenky schovat hluboko do své mysli pod vrstvy a vrstvy kalných dvojsmyslů a výmyslů. Přesto ho svrbí prsty, aby natáhl ruku a dotkl se toho muže - aby cítil, že je živý a magický a silný z masa a kostí.

Brumbál teď vypadá mladší (pokud někdo tak starý vůbec může vypadat mladě), ale jeho oči jsou stejně modré a jeho hábit je stejně strašidelný (fialový s růžovými pruhy). Harrymu se nějak podaří zůstat stát úplně klidně, když si ho Brumbál prohlíží. Ví, že ten muž vidí mnohem víc, než kdy dává najevo, ale nemůže s tím nic dělat.

"Ach, pane Pottere," osloví ho konečně přímo, "jaké milé překvapení. Netušil jsem, že k nám v polovině semestru přijde student." Jeho oči jsou vypočítavé. Harry cítí jemný tlak magie na svou mysl, ale hlavu si naplnil všedními představami o studiu a knihách a obavami z toho, že začne znovu na nové škole. (Tato část je samozřejmě pravdivá. Začít sedmý ročník v roce 1983 je vskutku docela nová zkušenost.)

"Zdá se, že jste příbuzný našeho milovaného Jamese a Lily Potterových."

"Ano, James byl můj bratranec." Zvážil všechny možnosti a zdá se mu to jako nejjednodušší vysvětlení.